Latinská Amerika a Evropská unie

Není to tak od věci. Jenom Evropská komise, výkonný orgán Unie, vydává v Latinské Americe okolo půl miliardy eur ročně. K tomu je třeba připočítat nemalé individuální příspěvky zemí Unie. Kromě toho že evropská pětadvacítka je největším dárcem při plnění rozvojových programů v Latinské Americe, je také - alespoň ta její historicky starší část - nejvýznamnějším investorem v tomto regionu a po Spojených státech druhým nejdůležitějším obchodním partnerem. Obchodní výměna ročně dosahuje téměř 120 miliard dolarů.

O tom, že obě strany přikládají vzájemným vztahům velký význam, svědčí i skutečnost, že od roku 1999 se tentokrát setkaly už po čtvrté. Projednávaných otázek bylo mnoho. Terorismus, regionální integrace, obchod, boj s chudobou, migrace, suroviny na které je část jižní Ameriky bohatá. To jsou jen některé problémy, které stojí před politiky a státníky už od devadesátých let. Vzhledem k jejich závažnosti, aktuálnosti a intenzitě vyjednávání jsou výsledky negociací dosud spíš malé. Důvodů je hned několik.

Evropská unie tvrdí, jistě právem, že dohody musí být uzavírány nikoli pouze s jednotlivými státy, ale hlavně s většími uskupeními. A v tom je právě problém. V Latinské Americe jednotlivé aliance skomírají. Jako příklad může sloužit Andský pakt. Není to tak dávno, co z něj vystoupila Venezuela, která je podle svého procastrovského presidenta Hugo Cháveze je dotčena tím, že ostatní země paktu, konkrétně Peru a Kolumbie, se rozhodly podepsat bilaterální dohody o volném obchodu se Spojenými státy. Evropská unie soudí, že tím rozštěpená andská komunita ztrácí některé výhody. Přes počáteční odpor však bylo ve Vídni rozhodnuto pokračovat v jednání i s troskami tohoto seskupení. Výsledkem by měla být už v roce 2008 dohoda o volném obchodu mezi Unií na jedné straně a Peru, Ekvádorem, Bolívií a Kolumbií na straně druhé. Jednání s MERCOSUREM byla zastavena už před časem.

Jiný problém vyvstal, když bolivijský president Evo Morales nedávno oznámil světu, že zestátní těžbu ropy a plynu. Zdůvodnění bylo prosté: každá země má právo nakládat se svým přírodním bohatstvím podle svého. Největšími investory jsou Brazílie a Španělsko. Ve Vídni bolivijský názor nikdo nezpochybnil. Většina však souhlasila s postojem evropské komisařky zahraničních věcí Benity Ferrero-Waldnerové, že pokud existují smlouvy mezi vládou a soukromými společnostmi, pak je třeba s nimi jednat. Přítomný bolivijský president se poté sešel se španělským premiérem a slíbil mu že zasedne k jednomu stolu s se španělským soukromým investorem. Bohužel, ke stejné dohodě s Brazílií nedošlo.

Vídeňské vrcholné setkání nebylo narušeno žádným vážnějším incidentem. Pouze při tzv. rodinném fotografování politických špiček se v záběru objevila jedna argentinská příslušnice Greenpeace ve dvojdílných sporých plavečkách. Protestovala proti merkaptanům otravujícím ovzduší jejího pohraničního města z uruguayské strany. Než byla policisty vyvedena, zatleskal ji pouze venezuelský president.

Když skončila oficiální část summitu, uspořádali kubánský delegát - Fidel Castro nepřiletěl - spolu s venezuelským a bolivijským presidentem setkání, které nazvali alternativní vrcholná schůzka. Evo Morales na rozdíl od svých kolegů neútočil na oficiální setkání, naopak prohlásil, že odjíždí z Vídně spokojen. Prozradil například, že brazilští delegáti mu nejen sdělili, že neodvolají z La Pazu svého velvyslance, jak měli v úmyslu, ale také že respektují právo jeho země na svobodné nakládáním s vlastním nerostným bohatstvím.

Zcela jistě na tomto zklidnění má podíl Evropská unie. I to je důvod, proč se příští summit bude jistě konat v dohledné době.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Radio na přání .