Láska i sirky přenáší

Již v polovině 18. stol. se objevila zajímavá, ale příliš složitá a drahá pomůcka k podpalu, turínské světlo. Sestávalo ze skleněné trubičky, v níž byl ve fosforu uložen knot potřený sírou a olejem. Na jejím konci byla kulička, kterou bylo třeba rozmáčknout. Oheň vznikl díky teplu z tření a vzduchu, který do trubičky pronikl.

Jednodušší, avšak nebezpečnější byl nápad profesora Georga Ch. Lichtenberga, který u sebe nosil lahvičku s roztokem fosforu. V případě potřeby do něj ponořil dřívko nebo papír, které se vznítily. Máčecí metoda se uplatnila i na začátku 19. stol., kdy se kousek dřívka se zápalnou hmotou namáčel do koncentrované kyseliny sírové.

Vynálezcem výdobytku, jakým jsou třecí zápalky, se roku 1827 stal londýnský lékárník John Walker. Rozněcovaly se protažením mezi skelnými papíry, a protože byly ze síry, při hoření silně zapáchaly a třaskaly. Tyto nedostatky byly potlačeny přidáním bílého fosforu, jenž je ovšem smrtelně jedovatý. Tato látka se přesto stala důležitou složkou při výrobě definitivních třecích sirek Johanna Fridricha Kramerera. První sirkou škrtl roku 1832, údajně o stěnu své cely, v níž byl odsouzen za účast při revoluci a v níž prováděl pokusy.

Lékárník Stephan Römer z Vídně si výrobu fosforových sirek nechal roku 1834 patentovat. Používal směs fosforu, minia, chlorečnanu draselného a burelu. Míchala ji jeho žena a k ruce měla pomocnici Marii Urbancovou z Lipníku. Shodou okolností k Römerovi na svém vandru dospěl truhlář Vojtěch Scheinost ze Sušice a hobloval mu dřívka na sirky. Mladí Češi se do sebe zakoukali a ve Vojtěchově rodišti se usadili už jako manželé. Z Vídně si kromě lásky přinesli i znalosti o sirkařství, a tak se stalo, že 31. října 1839 byl mladý Scheinost jmenován výrobcem sirek.

Začátky v Sušicích však byly více než těžké. Manželé pracovali i dvacet hodin denně, aby se uživili. K úspěchu jim možná dopomohlo takřka posvěcené místo, jež si vybrali. Byl jím vyhořelý dům uprostřed náměstí. Již v polovině 40. let se Scheinost mohl honosit titulem ředitel výroby a velel 244 zaměstnancům.

Obchod sirkami, který vedl Bernard Fürth, vzkvétal natolik, že se začaly vyvážet až do Orientu a do Austrálie. Přestože v Čechách vznikaly nové firmy, Sušice nebyly nijak ohroženy a ve 2. půlce 19. stol. byly největším sirkařstvím v celém Rakousku-Uhersku. Ve světě byly větší už jen švédské sirkárny, od nichž jsme se hbitě poučili o výrobě nových, tzv. bezpečnostních zápalek.

Roku 1903 se i slavné sušické výrobny přidružily ke sdružení SOLO, jež se u nás stalo největším koncernem. Začal neslavně, po 2. světové válce musel výrobu zastavit úplně, ale už na začátku 50. let byla obnovena a podnik SOLO Sušice znovu začal dobývat někdejší světovou slávu a exotické kraje.

Dnes se na světě ročně spotřebuje šest trilionů zápalek. Výrobci tají své receptury na výrobu zápalných směsí, jejichž složení se odlišuje i podle zeměpisné šířky, kde se sirky užívají. Např. v tropech se musí počítat s téměř stoprocentní vlhkostí vzduchu, a proto se zápalky testují jazykem. Musí se vznítit i po olíznutí. Rovněž použité dřevo není vybíráno náhodně, nejlépe se hodí osika a topol. A jak poznáme kvalitní zápalku? Vznítí se už po jemném škrtnutí v úhlu 30 stupňů, zápalná směs se z hlavičky neuvolňuje a po sfouknutí nežhne, ale ihned zčerná. Přesto však není radno vypálené zápalky vracet do krabičky.