Kurt Beck a velké strany

Redaktoři časopisu Die Zeit panu Beckovi připomněli základní rozpor, který je nyní pociťován a sice, že ve společnosti roste nejistota, a přesto odborům a politickým stranám ubývá členů: lidé se k těmto starým a tradičním institucím obracejí zády.

Kurt Beck se domnívá, že tato situace je způsobena tím, že řada lidí nechápe, že kolektivní zastoupení zájmů je právě v takovéhle době zapotřebí a zdůvodňuje to stále vzrůstající skepsí vůči velkým organizacím obecně. Týká se to podle něj nejen odborů a politických stran, ale i církví. Otázky, které tyto instituce musí zkoumat podle něj jsou: Co děláme špatně, že se naše zprávy nedostávají k občanům? Proč občané nechtějí nic slyšet o tom, že se snažíme zajistit sociální systém, že se pokoušíme nezkreslovat situaci a mluvíme s nimi střízlivě. Proč nechtějí občané nic vědět o tom, že se snažíme posílit občanskou společnost a že se snažíme zajistit rovný přístup všech ke kvalitnímu vzdělání?

Die Zeit panu Beckovi na jeho otázky odpověděl velice jasně: Protože tato slova lidé poslouchají již moc dlouho a naopak dochází k tomu, že místo k obratu k lepšímu došlo k obratu k hošímu: Lidé stále za větší a větší výkony dostávají méně a méně. Otázka tedy zní: Je podle vás krize velkých politických stran překonatelná? V roce 1966 bylo pro velkou koalici 84 procent obyvatelstva a nyní je to o 15 procent méně.

Kurt Beck říká: "Rozdíl je způsoben hlavně vznikem nových politických subjektů, stranou zelených a postkomunistů PDS. Náš cíl musí být poskomunistům nedovolit, aby se zabydleli ve starých zemích, to se doposud daří. Sociální demokracie je dnes stejně silná ve východním Berlíně jako v západním Berlíně. To je velký pokrok".

Jen na těchto pár citátech z obsáhlého rozhovoru, který zabírá skoro jednu tiskovou stranu velkého evropského formátu novin, je zřetelně vidět, proč stranám a odborům ubývá jak členů, tak sympatizantů: Obyčejný občan, který musí stále více a déle pracovat, odchod do důchodu bude posunut na 67 rok a uvažuje se o sedmdesátce, přesčasy se přestávají platit, existuje již řada provozů, kde si lidé nemohou ani vzít dovolenou, aby nepřišli o práci atd. a přitom se občanova životní úroveň stále snižuje nebo jen stěží zůstává stejná, už na další sliby neslyší. Nezajímají ho. Je ale rozzloben poprávu, neboť je produktem systému, který mu sliboval padesát let, že bude mít stále víc a víc a najednou to stát není schopen zajistit. Změna, před kterou evropská civilizace stojí, bude muset být asi mnohem hlubší, než si vůbec dovedeme představit.

Zatímco Konrad Adenauer lidem sliboval vysokou životní úroveň, Wiilly Brandt více demokracie, Helmutt Kohl sjednocení a Gerhard Schröder říkal jasné ne válce v Iráku a podporoval emancipaci Německa, což byly jasné a všem srozumitelní cíle, dnešní proměnu politiky už asi nelze shrnout do žádného jednoduchého a všem srozumitelného hesla, a v tom je ten největší problém. A dochází-li k těmto hlubokým strukturálním změnám politiky v době velké koalice, která kontury politických stran vždy znejasňuje, je odklon lidí od tradičních velkých organizací pochopitelným krokem.

Na nově vzniklou situace je třeba asi reagovat novým způsobem a novým slovníkem, kterému by se dalo věřit. To se ale zatím nikomu nepodařilo. Opakování starých slibů o vyšší zaměstnanosti, sociální jistotě a kvalitním vzdělání už v Německu lidi jen rozčiluje a od víry v politiku velkých stran stále více odrazuje.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .