Kubánští disidenti

Dnes však už i vládní politici říkají, že Fidel Castro nijak neusnadňuje normalizaci vztahů mezi Kubou a Evropou. Otázkou zůstává, proč se Castro chová právě takto. Nikdo totiž nepochybuje, že vyhoštění více než tuctu diplomatů a novinářů a nepovolení vstupu další dvacítce politiků, vše bez udání důvodů, není jen prázdné gesto stárnoucího diktátora. Skrývá se za tím výstraha adresovaná především Kubáncům žijícím na ostrově. Říká jim vlastně, že si režim takové počínání může dovolit. A to i když všichni vědí, že Evropská unie s největší pravděpodobností opět nastolí sankce, které byly před půl rokem uvolněny pod neuskutečněným slibem Havany propustit 61 politických vězňů. Po krizových letech se režim zase cítí na koni.

Venezuelský president Hugo Chávez (ugo čáves) dodává Kubě levnou ropu, pomáhá také Čína. Castro se dokonce nechal slyšet, že vlastně Evropu vůbec nepotřebuje. Zato Evropské země, alespoň některé jejich firmy, se na Kubě chtějí co nejpevněji usadit. A to mohou dělat jenom když budou s Havanou aspoň trochu vycházet. Fidel Castro svého času téměř všechno znárodnil. Většina toho patřila Američanům. A teď opatrně rozprodává znárodněný majetek Evropanům, kteří ho kupují v dobré víře, ačkoli byli Washingtonem varováni.

To je ovšem jen jeden z důvodů. Existují také nenapravitelní usmiřovači, kteří si myslí, že se slušností se dojde nejdál. Jenže nikoli u Fidela Castra, kde spíš platí na hrubou díru hrubá záplata.

Castro tedy některým lidem zakázal vstup do země, jiné vyhostil po příletu ale přesto se řada představitelů zemí Unie, Spojených států a médií mohla prvního historického setkání kubánské opozice na ostrově zúčastnit. Svým způsobem je to nedůslednost, ale kubánská tajná policie by jen ztěží mohla naložit diplomaty do antonů a rozvést do jejich ambasád. Na druhou stranu účel vyhoštění byl splněn. Masy Kubánců mají povětšinou jen oficiální informace. A nyní jsou ohromeny údajnou silou režimu, který se jakoby dokáže postavit jak Washingtonu tak Bruselu.

Je to ovšem na úkor obyvatel ostrova a pouze dočasně, dokud přichází podpora ze zahraničí.

Na první pohled se může zdát, že se Castro nebojí ani hrstky disidentů, kteří se koncem minulého týdne sešli v počtu dvou stovek lidí, aby požadovali nastolení demokracie. Hlubší pohled však ukazuje, že Castro z nich přece jen strach má. Nejprve nařkl disidenty, že jsou žoldáky imperialismu, což je v kubánských poměrech dost hrubé obvinění, které končívá vězením. Zatím se tak nestalo, ale to nic neznamená. Sankce a jejich načasování je plně v režii režimu. Vědí to disidenti i celý národ. Fidel Castro je šikovný manipulátor.

V době, kdy disidenti diskutovali na jednom konci Havany, sezval Kubánce na druhý konec města. Prostý Kubánec nemůže dost dobře svou účast odříct, to v Česku není třeba příliš vysvětlovat. Jedině snad je třeba dodat, že odmítnutí na Kubě vyžaduje větší odvahu než tomu bývalo u nás po roce 68. Manifestace organizovaná režimem měla vyznít jako protest proti zaprodancům Washingtonu. Bylo z ní však cítit strach těch u moci.

Jeden z organizátorů Shromáždění disidentů René Gómez Manzano (gómes mansano) řekl britské BBC, že Kubánci trpí syndromem vězňů koncentračního tábora. Sní jen o dvou věcech. Každý by nejradši utekl z dosahu Fidela Castra, ale to se povede jen málokomu. A tak přichází druhý sen o tom jak to všechno přežít.

Kdyby byli disidenti jen bezvýznamnou skupinkou, které se režim nebojí, nenasazoval by na ně agenty. Říká se, že jejich organizace se konfidenty přímo hemží. Část disentu se prvního shromáždění odpůrců režimu nezúčastnilo. Důvodů je hned několik: rozvratná činnost špiclů, vzájemná osobní řevnivost vůdců a hlavně neshoda v tom, jak se má změn na ostrově dosáhnout.

Jedni říkají, že je to záležitost čistě kubánská, interní. Ti, kteří se koncem minulého týdne sešli zastávají názor, že do toho mají také co mluvit Kubánci v emigraci. I oni však cítili potřebu veřejně oznámit, že peníze na organizaci shromáždění nedostali z Washingtonu nýbrž od jednotlivých Kubánců.

A ještě jedna příznačná drobnost. Britská BBC vysílající ve španělštině uspořádala anketu, jestli jsou disidentské akce něco platné. Většina návštěvníků její stránky, plných 75% odpověděla, že nikoli. Anketa však nemá hodnotu průzkumu veřejného mínění.