Kubánský státní svátek

Očekávání se však nenaplnilo. Vzpomínka na půlstoletí ztracené revoluce, jak se jí dnes říká, proběhla v režii mladšího z bratrů Castrů zcela skromně. Na náměstí v druhém největším kubánském městě Santiago de Cuba vystoupil Raúl Castro s poměrně krátkým projevem. V rámci rodinné oslavy v něm vzdal poctu svému bratru Fidelovi, který mu loni definitivně předal moc. Ten se půldruhého roku neobjevil na veřejnosti, informace o jeho zdravotním stavu jsou střeženy jako státní tajemství a jeho jediným stykem se světem jsou občasné komentáře v komunistickém a vlastně jediném kubánském deníku Granma.

Raúl Castro ve svém projevu připomněl úspěchy revoluce, která, jak řekl, je dnes silnější než kdykoli předtím. V komunistickém žargonu tím vlastně řekl, že se domnívá, že postavení vládnoucí vrstvy na ostrově se upevnilo.

Je otázka, jestli je to tak úplně pravda. Jedním dechem totiž Raúl Castro vyzval občany k dalšímu utažení opasků. Na začátku své vlády vzbudil v lidech naději, že se věci začnou pomalu měnit. Nyní však vzal všechno zpátky, když řekl, že plány a sny, je nutno přizpůsobit realitě. A ta je podle něj truchlivá. Svět je sužován ekonomickou krizí, která se nevyhnula ani ostrovu. Potraviny enormně podražily a cena hlavního vývozního artiklu - niklu - na světových burzách poklesla o plných 40%. Druhé neštěstí, které vloni postihlo Kubu, byly tři uragány, které podle Raúla Castra způsobily škodu za přibližně deset miliard dolarů. A třetí rána, která ovšem místní ekonomiku sužuje už 46 let, je hospodářská blokáda, kterou na Kubu uvalily Spojené státy.

Vždycky se najde nějaká výmluva, pro kterou je nutné, aby si chudí utáhli opasky. A přitom by možná stačilo, kdyby trochu povolily přísné zákony, které na Kubě znemožňují soukromé podnikání. Když se v minulosti několikrát jen trochu popustily otěže, vyrojily se tisíce soukromých zemědělců, autodopravců a dalších drobných podnikatelů.

Když se hovoří o Kubě, lidé se zpravidla ptají, jak dlouho ještě režim vydrží. Kubánci sami se o tom příliš bavit nechtějí. Zeptá-li se jich cizinec na cokoli, co zavání politikou, odpovídají: pojďme se raději bavit o baseballu. Někteří komentátoři říkají, že Kubánci bojují o přežití. Proč tedy režim bratří Castrů dosud nepadl a zřejmě letos ještě nepadne? Když pomineme vnitrostátní důvody, kdy se vládnoucí vrstva zuby nehty drží u moci a utahuje šroub represí, existují i vnější důvody. Dřív to bylo umožněno díky vydatné podpoře socialistických států a hlavně Sovětského svazu. Když už se zdálo, že bude konec, objevil se na obzoru další spasitel: Venezuelský president Hugo Chávez, který disponuje pohádkovým bohatství své země a je ochoten levně vydělané petrodolary investovat do prodělečného kubánského podniku. Vloni se mu dokonce podařilo prosadit přijetí Kuby do prestižní politické skupiny latinskoamerických zemí Grupo de Río. A nejen to. Na popud Venezuely přijaly minulý měsíc v zásadě tytéž státy rezoluci, která vyzývá Washington, aby skoncoval s ekonomickou blokádou Kuby. Obě tyto aktivity směřují k prodloužení agónie režimu bratří Castrů.

Kubánci si toho jsou vědomi, ale jen málokdo má možnost z ostrova nesvobody uniknout. Španělsko minulý rok vyhlásilo, že od 29. prosince mohou potomci Španělů, kteří po občanské válce v letech 1936 až 39 emigrovali ze země, požádat o návrat do staré vlasti. Během prvého dne si formuláře se žádostí o návrat vyzvedlo 80 tisíc Kubánců. Víc jich nebylo jen proto, že formuláře došly. To snad nejlépe svědčí o tom, jak se sami Kubánci dívají na padesáté výročí své zašantročené revoluce.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .