Kubánská bída

Všichni museli odejít na nucenou pětačtyřicetidenní dovolenou a nikdo nemá zaručeno, že se vrátí na své místo. Zdá se, že o celé akci věděli jen někteří členové komunistické vlády, kteří o tomto kroku rozhodli. A vůdce Fidel Castro, který tento postup samozřejmě schválil.

Už léta se pokouší kubánské vedení potřít černý obchod, rozkrádání národního majetku, korupci a to, co jsme v Česku vystihli heslem: Kdo nekrade, okrádá rodinu. Platy na Kubě jsou nízké, tedy až na velmi úzkou vrstvu politických kádrů. Průměrná mzda je deset dolarů měsíčně, tedy necelá desetikoruna denně. Ani existence lístkového systému, na který dostanete velmi levně některé základní potřeby, nezaručuje dostatek prostředků k přežití. A tak se všichni snaží, seč jsou.

Lékaři jezdí o volných chvílích jako taxikáři a prodávají pod rukou léky ze státního zdravotnictví. A státní výrobny léčiv také okrajují ze státního, aby je pak za peníze předávali dál potřebným. Nedávno se v Havaně konal proces s pracovníky několika farmaceutických firem, kteří tajně vyráběli léky a pak je prodávali na černém trhu. Proces měl velký ohlas, neboť Kubánci trpí nedostatkem léčiv.

Kdo může, píše si o ně příbuzným do Spojených států. Před lety režim povolil zemědělcům prodávat přebytky sklizní, ale pak to zakázal. Zdůvodnil to tím, že se na tom neoprávněně přiživují přepravci a trhovci. Na ulicích hlavního města můžete nakoupit ty nejlepší kubánské doutníky za nižší ceny než v obchodech. Pocházejí ze státních skladů tabákových manufaktur, odkud si je tajně odnášejí dělníci, aby jejich prodejem uživili rodinu. Nikdo si toho nevšímá, dokud nejde přímo o vládní akci.

Podobně tomu bylo i s malými rodinnými restauracemi, jejichž velikost byla omezena počtem židlí a příbuzenským vztahem zaměstnanců. Zatím ještě přežívají, alespoň v Havaně, soukromí pouliční prodavači žemlí se šunkovým salámem. Kde kupují suroviny, nikdo neví, ale jinde než ve státním obchodě se nenacházejí. Skutečná nezaměstnanost je ovšem na ostrově svobody veliká. Oficiální čísla neexistují, třeba i proto, že je mnoho zaměstnanců - téměř všechny Kubánce zaměstnává stát - kteří byli posláni na trvalou dovolenou. Peníze, které dostávají se nenazývají příspěvek v nezaměstnanosti ale "plat na trvalé dovolené".

Situace pumpařů není jiná než ostatních Kubánců. Jejich práce na život není. Přivydělávají si zcela jednoduchou krádeží. Kuba těží ropu ale významnou část spotřeby dnes dováží z Venezuely. Lístkový systém platí na Fidelově ostrově i pro čerpání benzínu a nafty. A tak bylo běžné, že cisterny čerpaly v rafinérkách více benzínu než měly právo - samozřejmě za peníze - a pak je prodávali čerpadlářům.

Ti je potom ještě dráž lily do vozidel soukromníků. A státní řidiči odebírali za úplatek méně benzínu než na lístky smějí. Zajímavé je, že benzín na černém trhu byl přesto levnější než na lístky, a to přibližně o čtvrtinu.

Je velmi nepravděpodobné, že by se dal černý trh a úplatky na Kubě vymýtit výměnou pumpařů. Ani nízké příjmy nejsou dnes už rozhodující. Není to ani tak, že by Kubánci byli rozenými úplatkáři a obchodníky na černém trhu. Komunistický režim vlastnictví podporuje růst neodpovědného chování vůči společnému majetku. A na příkladu Česka víme, že pak trvá léta, dokonce celé generace, než se přístup lidí ke korupci a k okrádání změní.