KSČM nechce odsoudit stalinismus

Mnohem horečněji se však na to připravují jednotlivé politické strany, které by chtěly získat poslanecká křesla. Ty starší a zkušenější, jako jsou už existující Evropská lidová strana, sdružující konzervativce a liberály a Evropská socialistická strana, v níž našli útočiště sociálně-demokraticky orientovaní Evropané, utužují svou spolupráci s národními organizacemi. Scházejí se i centristé a křesťanské strany, vyznávající spíše federativní podobu Evropské unie. Koncem minulého týdne se v Římě shromáždili i komunisté a položili základy strany Evropské levice.

Stoupenci hnutí, které ještě před několika lety patřilo k zásadním kritikům evropské myšlenky a dnes se s ní pomalu a neochotně smiřuje jako s holou nutností, neboť chce být jak samo prohlašuje alternativou převládajícího stylu evropské politiky.

Podíváme-li se na seznam signatářů zakládajícího statutu, pak snadno zjistíme, že z původní myšlenky takzvané Berlínské výzvy z ledna tohoto roku, která si kladla velmi ambiciózní cíl sjednotit evropskou krajní levici, včetně zelených a altermondialistů, toho mnoho nezbylo. Vábničky nezněly dosti přesvědčivě a souputníkům se až na čestné výjimky nechtělo. Takže statut strany Evropské levice podepsali v Římě zástupci sil, které vyměnily svůj komunistický kabát za sociálně-demokratické či ekologické převleky, ale i ti, kdo zůstali původnímu jménu ale i tradici věrni. Nepodepsala ovšem Komunistická strana Čech a Moravy, která tu zůstala podle známé definice jako kůl v plotě společně s velmi euroskeptickou Komunistickou stranou Řecka. Portugalci a Skandinávci si vyžádali čas na rozmyšlení.

Přitom se zdálo, že se KSČM do Říma doslova hrnula. Poslala tam 19 delegátů v čele se svým ministrem zahraničím Miloslavem Ransdorfem, znalcem jazyků a citátů klasiků marxismu. Máme-li věřit Haló novinám, přinesla záplavu pozměňovacích návrhů ke statutu a přesto zůstala nakonec stranou. Neshodla se s ostatními v zásadní otázce vztahu k minulosti. V duchu projevu předsedy strany Evropské levice italského komunisty Fausta Bertinottiho je v dokumentech sjezdu nekompromisně odsouzen stalinismus. To bylo pro delegaci KSČM naprosto nepřijatelné. Navrhovala jinou formuli. Odsudek nedemokratických praktik a zločinů ve jménu socialismu.

Na první pohled se obě stanoviska příliš neliší. Nedemokratické praktiky a zločiny ve jménu socialismu, čtenářům Haló novin se z toho musejí ježit vlasy na hlavě, ale ve skutečnosti je mezi oběma formulacemi rozdíl přímo propastný. Věta navrhovaná KSČM odsuzuje výstřelek, zločin, vymykající se blahodárnému principu. To není nic nového. I neblaze proslulé poučení z krizového vývoje odmítalo politické procesy 50. let. V Římě přijatý statut ale zavrhuje stalinismus jako systém. A to je pro Komunistickou stran Čech a Moravy totéž co rudý šátek pro býka v aréně.

Tady už nejde o dávno zapomenutá 50. léta. Odsuzuje se i normalizační forma stalinismu, známého z Československa z let 1969 až 1989. A právě s ní je celé dnešní vedení KSČM spojeno pevnou pupeční šňůrou. Všichni v té době vstupovali do KSČ, přísahali na poučení z krizového vývoje a budovali své kariéry na bodácích vojsk Varšavské smlouvy, která potlačila Pražské jaro v srpnu 1968. Někteří z nich, jako například Vojtěch Filip, sloužili také Státní tajné bezpečnosti. Listopad 1989 pak pokládali za kontrarevoluční majetkový převrat.

No a pak přišli určité cudné revize, jako například na sjezdu v Kladně či Prostějově. Ovšem ti, kdo je mysleli trochu upřímněji, ze strany odcházeli. Poznali, že skutečný rozchod se stalinismem nepřichází pro současné vedení KSČM v úvahu. Miloslav Ransdorf se o tom rovněž přesvědčí. Nejpozději na nejbližším sjezdu.