Krize v Pákistánu zažehnána - dočasně

O co konkrétně šlo? Opozice, vedená Navázem Šarífem, požadovala, aby prezident Ásif Alí Zardárí vrátil do funkce několik významných soudců v čele s bývalým soudcem nejvyššího soudu Iftikharem Čaudrím. Toho předloni paradoxně odvolal ještě minulý prezident Parvíz Mušaraf, který pak vloni sám musel pod nátlakem opozice odejít z funkce. Tuto opozici - opět paradoxně - tvořil současný prezident Zardárí a současný vůdce opozice Šaríf. Zardárí a Šaríf vloni společně dosáhli odchodu Mušarafa a ještě dosáhli společné kandidatury svých stran, ale krátce na to se jejich cesty definitivně rozešly.

Šaríf vyčítá Zardárímu, že údajně porušil dohodu, podle které se prezidentem po Mušarafově odchodu měl stát neutrální politik, a nikoli jeden z nich. Od té doby spolu oba bloky válčí. Prezident Zardárí například rozhodl o tom, že vzhledem k nestabilitě v Paňdžábu bude této provincii vládnout sám pomocí přímého řízení. Paňdžáb je ovšem Šarífovou politickou základnou, a rozhodnutí tedy pochopil jako útok na svou politickou nezávislost.

Druhým sporným bodem byl právě osud odvolaných soudců, zejména bývalého předsedy nejvyššího soudu Čaudrího, který byl, jak jsme se již zmínili, odvolán ještě generálem Mušarafem. Čaudrí ve svém střetu s Mušarafem doplatil na svém trvání na některých právních a demokratických zásadách, ale ani Mušarafův pád ho nevrátil do funkce, a to přesto, že za ním stálo mocné hnutí pákistánských právníků a jejich příznivců. Nyní se k tomuto hnutí se připojil i současný přední opozičník Šaríf, ale pravděpodobně zejména z politického pragmatismu, protože věděl, že trvá konflikt mezi právníky a novým prezidentem, který Čaudrího do funkce nevrátil. Čaudrí se totiž stavěl proti tomu, aby Zardárímu bylo umožněno vrátit se z exilu a zapojit se do politiky.

Pochod na Islámábád, který měl připadnout právě na pondělí, měl být společnou demonstrací síly jak hnutí právníků za plnou obnovu legality, tak i Šarífovy Pákistánské muslimské ligy, která koketuje s islamismem a dokonce mluví o revoluci. Prezident se pokusil této akci zabránit tím, že na Šarífa uvalil třídenní domácí vězení. Šaríf však ze své vily unikl a postavil se do čela asi deseti tisícového davu příznivců, a tak se nakonec hlava státu podrobila, Šarífovi vyhověla, a slíbila vrátit Iftikhara Čaudrího do funkce předsedy nejvyššího soudu. Zardárí navíc udělal kroky, které poškodily jeho pověst, protože narušovaly demokratické postupy.

Paradoxy pákistánského politického života tím ovšem nejsou vyčerpány, protože zmíněný vůdce opozice Šaríf má nevyřízené účty i s nejvyšším soudem a vůbec tlakem právníků na obnovu legality. Právě Nejvyšší soud letos v únoru rozhodl o tom, že Šaríf, který byl před nástupem generála Mušarafa v 90. letech premiérem, nesmí kvůli korupčním prohřeškům kandidovat na vysoké politické funkce. Šaríf tedy soudce použil jako beranidlo proti jinému odpůrci podle hesla bližší košile než kabát. Momentálně mohl využít síly hnutí, která se staví proti prezidentovi, a příště se možná spojí s prezidentem proti nejvyššímu soudu, protože jistě není žádným příznivcem nezávislosti soudnictví.

Je tu ještě celá řada nevyřešených otázek, včetně další správy Šarífova domovského Paňdžábu, zrušení zákazu kandidovat, a samozřejmě vzájemně uspokojivé přerozdělení bohatství a funkcí, jak už se stalo v Pákistánu zvykem. Že Šaríf je ochoten jít velmi daleko, se ukázalo právě v neděli, kdy byl ochoten vyvolat destabilizující situaci, tedy masový pochod na hlavní město, jen aby dosáhl symbolického vítězství nad prezidentem. Urychleným ústupkem ze strany prezidenta si vláda jen koupila pár týdnů klidu navíc, ale nikdo nepochybuje, že toto je boj na mnoho kol. Pokud se bude situace posouvat k chaosu, hrozí návrat armádního režimu a nebo posílení islamismu.

Další vývoj v Pákistánu je předmětem velmi obezřetného zkoumání Ameriky a Evropy. Tato země má jadernou zbraň a neurovnaný spor s Indií. Především je ale velmi nestabilním státem, který čelí obrovskému tlaku muslimských radikálů zejména v pohraniční oblasti s Afghánistánem. Západ proto podporoval minulého prezidenta Parvíze Mušarafa a nyní i jeho nástupce Zardárího, které považuje za spojence v boji proti fundamentalistům spojeným s Tálibánem a Al kajdou. Právě vůdce opozice Šaríf si zahrává v tlakem ulice a s islamismem. Z hlediska západu je ale nutné, aby v Pákistánu byla sekulární a prozápadní vláda, protože bez její spolupráce nebude možné nejen zabránit pádu Pákistánu do područí islamistů, ale i porážku Tálibánu a Al Kajdy v sousedním Afghánistánu.

Shodou okolností právě před několika dny jednal v Praze pákistánský ministr zahraničí o další pomoci ze strany Evropské unii. Ta slíbila odbourat některé daně na dovoz textilu, což by tamnímu rozpočtu přineslo až několik set milionů dolarů, případně přímou pomoc v podobné výši na rozvoj venkova a podporu vzdělání. Podle některých spekulací by se mohl konat velký summit Unie a Pákistánu ještě před koncem českého předsednictví.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .