Krize v Libanonu

Krize se začala rozvíjet už nejméně před 18 měsíci, kdy z vlády široké koalice po nesplnění svých požadavků na větší vliv odešly do opozice síly, které se pro zjednodušení obvykle nazývají prosyrské. Jde zejména o šíitské hnutí Hizballáh, a jeho někdejšího konkurenta - a dnes spíše slabšího spojence -rovněž šíitské hnutí Amal. Přidala se k němu ještě menší převážně křesťanská organizace pod vedením kontroverzního generála Michela Aúna. Spíše než prosyrská je tato skupina proíránská - je z Teheránu finančně i vojensky podporována a slouží jako prostředek íránského ovlivňování situace v celém regionu.

Ve vládě tehdy zůstala koalice sunnitských, křesťanských a drúzských politiků, tedy blok, který pro zjednodušení bývá nazýván jako prozápadní. Je ovšem pravda, že tyto strany usilovaly o vymanění Libanonu ze syrského područí a hodlaly zemi nasměrovat západním a liberálním směrem. Mezi oběma bloky panovalo napětí, zvýšené občas slovními přestřelkami nebo politickou vraždou - obětí pum se ošem prakticky výhradně stávaly lidé z provládního protisyrského bloku, tou první obětí se stal Rafík Harírí, významný sunnitský politik. Právě jeho smrt odstarovala hnutí za ochod Sýrie ze země - tedy proces, který se právě nyní ukazuje jako nepříliš úspěšný. Dlouhodobé napětí se překlopilo do otevřeného boje asi před týdnem. Vláda se pokusila zasáhnout proti moderní telekomunikační síti, údajně ilegální, kterou si mocné opoziční hnutí Hizballáh vybudovalo jen pro své účely, převážně z důvodu konspirace. Vláda také odvolala ředitele bejrútského letiště. Tento muž instaloval na letišti nejrůznější zařízení, které sloužily Hizballáhu k lepší kontrole dění v tomto strategicky důležitém místě. Panovalo také podezření, že umožňoval nekontrolovaný přísun zbraní pro Hizballáh posílaných z Íránu, který je hlavním sponzorem Hizballáhu. Hizballáh tuto vládnou hozenou rukavici rád zvednul. Během předloňské války s Izraelem ukázal svou sílu a tu nyní měl možnost demonstrovat podruhé. Nejdříve ovládl západní Bejrút. Mimo jiné obklíčil rezidence Saada Harírího, sunnitského vůdce vládního bloku, a také sídlo předního drúzského politika Walída Džumbláta, který patří k nejostřejším kritikům Hizballáhu, Sýrie a Íránu. Hizballáh také zastavil vysílání televize, která patří rodině Haríríů a vyjadřuje názory vlády, a vypálila redakci provládních novin. Tyto a další kroky byly vedeny tak, aby maximálně ponížily současné držitele moci. Mezi sunnitskými a šíitskými jednotkami se během posledních dní odehrávaly přestřelky, nejdříve v hlavním městě, poté na venkově, zejména na severu, ale i jiholibanonské Sajdě a Súru. Do potyček se téměř nezapojily drúzské a křesťanské milice, což uvnitř provládního protisyrského bloku, složeného právě ze sunitů, křesťanů a drúzů, vyvolalo pocit vzájemné nedůvěry. Samotné sunnitské jednotky totiž neměly proti dobře vycvičeným a špičkově vybaveným bojovníkům Hizballáhu mnoho šancí. Jednotky Hizballáhu jsou trénovány íránskými odborníky a nezapomeňme, že v roce 2006 dokázaly měsíc odolávat izraelské pěchotě. Hizballáh nakonec souhlasil s tím, že se ze západního Bejrútu stáhne a předá oblast armádě. Armádu nelze zdaleka považovat za neutrální sílu, jak se tvrdí v mnoha médiích. Většina libanonských vojáků jsou šíité, a téměř veškeré důstojnictvo - včetně nejvyššího velitele - pochází ještě z dob, kdy byl Libanon plně v područí Sýrie. Předání dobytých území armádě má symbolizovat ochotu Hizballáhu k dohodě. Jeho vůdce Hasan Nasralláh ostatně neměl za cíl ovládnout Libanon - na to by se mu momentálně asi ani nedostávalo síly. Dal ale jasně najevo, že je nejsilnějším hráčem v zemi, a že zasáhne proti vměšování do svých zájmů kdykoli bude chtít. Vláda, vyděšená touto demonstrací síly a odhodlání, tuto zprávu určitě pochopila. Cenu, kterou zaplatí, budou asi rozsáhlé ústupky, které jen posílí další sklouzávání Libanonu do područí tohoto radikálně orientovaného hnutí, které má podporu chudých nevzdělaných mas. Jedna z navrhovaných variant řešení bylo úplné ostoupení vlády a dočasné předání moci do rukou armádního výboru. O další vývoj se nyní nebojí jen prozápadně orientovaní Libanonci, kteří asi pochopili, že jejich sen o obnově starého Libanonu je u konce, ale mnoho dalších zemí. Libanon je vlastně územím, o které se vede spor mezi několika státy. Libanonskou vládu podporují zejména Spojené státy a Francie, a také Saúdská Arábie, která má velmi úzké styky s rodinou Haríríů. USA a Saúdové mají také strach z šíření íránského vlivu, a současnou vládu podpořil i Egypt. Prezident Bush, který právě přijíždí do oblasti, aby navštívil Izrael, Egypt a Saúdskou Arábii, poslal do východního středomoří americký torpédoborec. Žádná deklarace ovšem nemůže nic změnit na tom, že úspěšná demonstrace síly Hizballáhu je dalším kamínkem do mozaiky nového Blízkého východu. V tomto novém uspořádání regionu Írán prostřednictvím Sýrie, šíitského libanonského Hizballáhu ale i palestinského sunnitského Hamasu ovlivňuje čím dál více zdejší záležitosti. Na středu je svolána schůzka představitelů několika arabských zemí. Vrůst moci nearabského šíitského Íránu, který se proti jejich vůli pasuje do vůdce muslimského světa, jim totiž dělá větší starosti než americká přítomnost nebo existence Izraele. Právě současná situace v Libanonu bude testem toho, jak účinně dokážou hájit své zájmy.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .