Krize na Východě, strach bez šance?

V každém případě krize prozatím přináší více strachu, než představ o šancích. Platí to zejména o postkomunistických státech. Nejvíce postižené v rámci EU je Lotyšsko. Jeden z pobaltských tygrů je v pasti své zprvu úspěšné monetární politiky založené na pevném spojení s~eurem. Piká za levné peníze, které získával za nízký úrok ECB; kredity ale nyní nemůže splatit, protože nemá čím. Lavinový efekt na sebe nedal dlouho čekat. Proto zemi postihla vlna bankrotů, roste nezaměstnanost a inflace. Proto také masové nepokoje a proto v konečném důsledku pád vlády Ivarse Godmanise. Toho podrazili vlastní koaliční spojenci, kteří žádali jeho hlavu. Godmanis tedy vede prozatímní vládu, která nemá žádné rozhodovací pravomoci a parlamentní politické strany se předhánějí v návrzích svých exponentů na uvolněné místo premiéra.

Delegace MMF také proto předčasně opustila zemi, protože nemá s kým jednat o reformě veřejných financí a antikrizových opatřeních. Z druhé strany: bez 7,5 miliardové pomoci MMF se ale na reformy v Lotyšsku nedostane. O tom, že ji země potřebuje, není pochyb. Meziroční propad HDP o 10,5% v posledním kvartálu roku 2008 je alarmující. Letos by to mohlo být ještě hůře. A tu se objevila spekulace o tom, že ruský miliardář, prezident Alfa-banky Pjotr Aven by se mohl stát lotyšským premiérem. Kvalifikace? Ministr zahraničního obchodu první Gajdarovy vlády, zkušenosti s management respektovaného finančního domu a vnuk lotyšské rudého střelce. Sám Gajdar soudí, že by Aven by vynikajícím lotyšským premiérem. Ale premiér cizí země, byť by tam měl finančník část svých kořenů, není jako, když přijede "Gastarbeiter" za výdělkem. Budiž Avenovi ke cti, že spekulace popřel.

Nevyřčená otázka zůstává. Proč se vůbec takové úvahy objevily a kdo za nimi stojí, když Rusko podvědomě stále považuje Lotyšsko za svůj vazalský stát. Vraťme se ale k tomu základnímu "vej-tsi", tedy krizi. O mnoho lépe než Pobaltí na tom nejsou ani další země regionu. Jistěže skanzen reálného socialismu Bělorusko, ale pak Ukrajina. Ambiciózní premiérka Julie Timošenková před časem prohlásila, že světové ekonomické krizi prostě zavře dveře. To se sice lehko řekne, těžko ale splní. Zvláště, když země je rozdělena nejen soupeřením západních regionů s východními, ale před prezidentskými volbami také konfrontací jednotlivých pater státní moci. Timošenková varuje své kolegy, aby si nedělali na krizi politické ostruhy a zakázala slovo default, tedy státní bankrot. Argumentuje tím, že všechny finanční závazky z posledních 17 let země řádně plní. V době, kdy ve vládě ale pracuje jen ona a doslova jen pár dalších ministrů, kdy všichni bojují se všemi může ale zakazovat jen těm, kteří ji ještě poslouchají. Např. Statistickému úřadu, který už nesmí zveřejňovat měsíční, ale jen kvartální ekonomické ukazatele.

Stalo se tak po té, co se průmyslová výroba v lednu meziročně propadlo o 34%, a to hlavně v rozhodujících rozpočtotvorných oborech jako je metalurgie a chemických průmysl. A propad HDP v letošním roce se prozatím odhaduje na 8%. I proto ratingové agentury Standard & Poor a Fitsh snížily už tak negativní hodnocení. List Financial Times napsal, že Ukrajina je na hraně propasti a expert nevládního analytického Centra Razumkova Vasilij Jurčišin potvrzuje, že dalším stupněm ratingu je pouze "junk", což znamená, jako v případě Lotyšska, suverénní default. Ukrajina je navíc v akutním energetickém ohrožení. Po dohodách Timošenkové s Putinem o dodávkách a tranzitu plynu, nad kterými analytici jen kroutí hlavou, hrozí krach monopolní společnosti Naftogaz. Poprvé za dobu ukrajinské nezávislosti jsou odříznuty od tepla velká města a dokonce celé oblasti, mezi nimi je Rusy obydlený Krym, nebo průmyslově významný Dněpropetrovsk, či brána Donbasu - Doněck. K růstu cen, inflaci, zadržování mezd a důchodů se nejnověji přidává i růst nezaměstnanosti. Meziročně z 900 tisíc na 3,5 miliónu. Když uposlechnu premiérku Timošenkovou a nepoužiji slovo default, pak je to jistě vážná krize. První vice-premiér Alexandr Turčinov považoval za nutné varovat, že MV sleduje situaci a nepřipustí masové nepokoje. Premiérka Timošeková zase vsází na ukrajinské boháče, kteří musí solidárně pomoci chudnoucímu obyvatelstvu. Ale ani oligarchové nejsou ušetřeni krize. Vezměme si sousední Ruska.

Aktuálně nejbohatší muž země Michail Prochorov má něco přes 14 miliard USD. Oleg Děripaska vedl tento seznam vloni se 40 miliardovým jměním a letos se propadl s necelými pěti na 8. místo! Zkrátka není nepostižených a není země, která by dokázala zavřít krizi dveře. Naopak. Jen společně dokáže EU s Ukrajinou, s Ruskem a třeba i Tureckem zvládnout krizový nápor. V případě národního protekcionismu a spěšného zatloukání oken a dveří před strašákem krize, jsou tu totiž jiní, kteří vědí, že krize má dvě strany; strach a nebezpečí, ale také šanci a naději. Mají na to tisíciletí pouhé dva znaky. S trochou historické nadsázky lze říci, že křesťanský svět na to má po staletí zase svou knihu knih.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .