Křesťané na Blízkém východě se obávají vývoje v letošním roce
Na Blízkém východě v minulém roce proběhla revoluční vlna, a mnoho národů osvobodila od dlouholetých diktatur. Ovšem tamní křesťané se vždy neradují, a obávají se vývoje v letošním roce. Stávají se čím dál častěji terčem islamistických útoků, a ani nástup demokracie nemusí být jednoznačně v jejich prospěch.
Blízkým východem postupuje pochodeň revoluce a svobody, a Západ se raduje spolu s národy, které se osvobodily z mnohaletého jha. Za uplynulý rok byli svrženi hned čtyři diktátoři, počítáme-li vedle vládců Tuniska, Egypta a Libye i odchod jemenského prezidenta Saleha. Země se však otřásla i v jiných zemích, a pád syrského prezidenta Asada se zdá být nezadržitelný.
Je však tento potěšitelný vývoj pozitivní i z hlediska tamních menšin, a to zejména křesťanů? Zdá se, že právě blízkovýchodní křesťané, kteří jsou v oblasti takříkajíc historicky nejvíc doma, tahají za kratší konec provazu než jejich muslimští krajané.
Předzvěstí horšího příštího bylo už uplynulé desetiletí, kdy se v celé oblasti objevil trend, který přál islamismu – právě politický islám a organizace či jednotlivci, kteří jej propagovali, stáli v opozici proti většinou sekulárním diktátorům. Arabské společnosti byly čím dál konzervativnější a tradičnější.
Vedle toho se však děly i jiné věci – zejména svržení iráckého diktátora Saddáma Husajna v roce 2003. Neklid v zemi vedl nejen k bratrovražedné občanské roztržce mezi iráckými sunnity a šíity, ale i k zesílenému tlaku na tamní křesťanskou komunitu, jednu z největších v Asii. Z více než milionového společenství zbyla v Iráku méně než polovina. Statisíce iráckých křesťanů odešly do zahraničí – a tento trend dále pokračuje, protože iráčtí křesťané jsou i nadále vytlačováni například Kurdy ze severo-iráckých provincií. Skutečnost, že z Iráku nyní odešli poslední američtí vojáci, ke stabilizaci určitě nepřispěje.
Vůbec největší komunita křesťanů na Blízkém východě leží v Egyptě. I tam se už dříve projevil neblahý trend potlačování menšin ze strany státu i společnosti v rámci uzavírání se tamních veřejností. Egyptští křesťané, Koptové, tvoří minimálně deset procent osmdesátimilionové populace, a podle některých názorů jich je ještě více, ale kvůli administrativním překážkám kladeným koptské komunitě už za Husní Mubáraka se ne všichni mohli ke svém koptskému původu hlásit.
Nyní jsou Koptové vyděšeni nejen řadou bombových útoků na své kostely nebo i pogromy na své vesnice v horním Egyptě, ale i politickým vývojem. V právě skončených parlamentních volbách zvítězilo Muslimské bratrstvo a hned za ním se umístila strana ještě extrémněji naladěných islamistů, a tak mnozí Koptové uvažují o odchodu ze země – ekonomové už zaznamenali přesun movitého majetku egyptských křesťanů do zahraničí. Odborníci nepředpokládají, že vývoj v Egyptě dosáhne tragických rozměrů, jako v Iráku posledních osmi let, ale přesto je varující. Ukazuje totiž, že přinejmenším v první fázi je demokracie politicky nezkušeným a zradikalizovaným společnostem nebezpečná, a to zejména menšinám, jako jsou křesťané.
To je také důvod, proč syrští křesťané, další výrazná křesťanská menšina, ještě stále podporují diktaturu Bašára Asada, jenž sám patří k náboženské menšině alávitů. Sekulární režimy postavené na vládě menšin totiž paradoxně chránily minority, jako jsou křesťané, účinněji než nově se utvářející nezkrocené demokracie.
Syrští křesťané tak dnes čelí složitému dilematu. Totiž zda i nadále podporovat neoblíbeného diktátora proti vůli sunnitské většiny, a nebo se od Asada oddělit, a přispět tak k nastolení vlády sunnitů, kteří by ovšem mohli chtít místo sekulární diktatury vytvořit nějaký nábožensky definovaný režim. Být křesťanem na Blízkém východě nebylo nikdy jednoduché, ale rok 2012 bude obzvláště složitý.
