Krajané a exil 1948 a 1968

00126872.jpeg

Minulý týden se v pražském Karolinu opět po dvou letech sešli zahraniční Češi. Jde především o zástupce krajanských spolků po celém světě a jejich pravidelná setkávání v Praze jsou organizována na nejvyšší státní úrovni. Mezi pořadateli je tedy na prvním místě ministerstvo zahraničních věcí České republiky. A zpravidla se přitom setkáváme i se zástupci Senátu Parlamentu České republiky.

Jinak je mezi pořadateli samozřejmě uveden i Mezinárodní koordinační výbor zahraničních Čechů, dále Univerzita Karlova, která celému jednání poskytuje přístřeší v obrovitém objektu Karolina, a konečně i naše sesterská stanice Český rozhlas 7, známá ve světě jako Rádio Praha. Její české vysílání, přenášené na klasických krátkých vlnách, je určeno i pro krajany trvale žijící v nejvzdálenějších oblastech, zatímco Češi žijící v Evropě mohou i bez Internetu alespoň za tmy poslouchat vysílání naší šestky, což mi na onom setkání mnozí z nich spontánně svěřovali. A netajili se radostí, že se setkávají se živým nositelem jednoho hlasu, který takto pravidelně poslouchají.

Český rozhlas 7 byl sice mezi pořadateli uveden až na posledním místě, ale v samotném průběhu setkání se angažoval nejvíce. A to tím, že jeho ředitel Miroslav Krupička a redaktorka Milena Štráfeldová se po celé dva dny střídali v moderování a jen minimálně usměrňovali řečníky, aby dodržovali časové limity. Proto jsme mohli vyslechnout někdy až vědecké referáty o tom, jak je zpracováváno to, co dnes víme o hlavních emigrantských vlnách z let 1948 a 1968. Publicista Petr Brod se například soustředil na osoby židovského původu. Mohl se toho zhostit jen namátkovým způsobem. A nebylo také snadné vydělit všecky česky mluvící Židy z běžné české populace, protože jen někteří z nich, většinou žijící v Izraeli, se hlásí výslovně k židovské a ne české národnosti.

Přední český historik soudobých dějin Vilém Prečan hovořil o vědeckém výzkumu československého exilu dvacátého století, jímž se u nás zabývá několik historiografických pracovišť. Samozřejmě ani Vilém Prečan, jako před ním už Milena Josefovičová se nemohli vyhnout alespoň zmínkám o výrazných osobnostech našeho exilu, které se uplatnily zejména ve vědeckém a uměleckém světě. A dodnes jsou sdruženi v Československé společnosti pro vědy a umění. Jako významný zdroj informací o takovýchto osobnostech byl uveden i známý Tomešův Český biografický slovník dvacátého století. Ale byl opomenut úctyhodný dvousvazkový lexikon Poslední pocta, zpracovaný obětavě bývalým redaktorem Svobodné Evropy Joškou Pejskarem, kde najdeme podrobně zpracované životopisy už zesnulých představitelů československého exilu dvacátého století.

O historii českého vysílání Rádia Svobodná Evropa promluvila všem dobře známá Olga Waleská Kopecká a vyslechla pak v diskusi mnoho vděčných vzpomínek bývalých posluchačů na to, co pro udržení českého národního povědomí tato stanice vykonala. Ovšem pan Karel Pokorný, který už tehdy v Mnichově žil, mimo, jak řekl, diasporu Svobodné Evropy, si trochu postěžoval, že redaktoři Svobodné Evropy, zejména ti přišlí po roce 1968, tamějšímu krajanskému hnutí, zejména kolem místního Sokola, nevěnovali pozornost. A to už citujeme jeden z mnoha referátů zástupců českých krajanských sdružení, která se až zoufale snaží udržet češtinu a českou kulturu nejen pro sebe, ale pokud možno i pro následné generace. Nejlépe se to daří tam, kde česká menšina není zcela utopená v cizím prostředí, ale trvá na jednom místě po celé generace.

Nejznámější takové menšiny jsou třeba v Rumunsku nebo na Ukrajině. Ale právě na letošním setkání jsme se dozvěděli, že i v chorvatském Dukovaru žije jedenáct tisíc Čechů, z nichž většina se tam narodila a čeština je jejich běžným dorozumívacím jazykem. Skvěle to předvedla paní Čuchtovičová, která nikdy nežila v Čechách, je poslankyní chorvatského parlamentu a mluví naprosto dokonalou češtinou, kterou prý se naučila v tamější české škole. Tam, kde jsou jen české enklávy, jako třeba v Curychu nebo v Ženevě, je přes velmi bohatou činnost místních krajanských spolků situace nesnadnější. A je malá naděje, že by se tam češství mohlo přenést do dalších generací. Tím hůře to vypadá v pověstném americkém tavícím kotli. Takže i ředitelka Československého muzea ve městě Cedar Rapids v Iowě, paní Naughtonová, hovořila bohužel jen anglicky o těžkých ztrátách, jenž tento náš velký památník utrpěl při nedávných povodních. Mnoho emigrantů stojí o to, aby jejich děti získaly ke svému místnímu i české občanství. Není jisté, zdali je to vedené jen vlastenectvím nebo i určitými praktickými pohnutkami, ale zástupkyně ombudsmana Jitka Seitlová správně poukázala na vážné potíže, které by dvoj či více občanství, zejména v Evropě, mohlo způsobit třeba při vyšším počtu hlasů při volbám do Evropského parlamentu. V závěru dvoudenního jednání poněkud neústrojně vystoupili i známí pánové Šinágl a Paumer.

Ten první jako obvykle nenechal na našem současném životě jedinou nit suchou. A i kdyby měl ve všem pravdu, do srdečné atmosféry srazu se to nehodilo. A ten druhý přesvědčoval přítomné, že když oni, Mašínovci, potřebovali ukrást zbraně či peníze k uskutečnění svého útěku za hranice, nemohli se ohlížet na to, jestli příslušní hlídači měli své ženy a děti, a museli je zabít, aby nebyli prozrazeni. Představa, že o této své filozofii obráceného třídní boje chodí pan Paumer přednášet na školy, asi způsobila, že se nedočkal příliš velkého nadšení od krajanů, kteří při svých odchodech podobných metod nepoužili. Typičtí krajané vnitřní zlobou naplněni nejsou. A dvě ojedinělé kapky žluči nemohly příjemnou atmosféru jejich setkání nikterak pokazit.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .