Kouzlo rozkladu aneb Cesta za zříceninami
Bývaly doby, kdy pohled na zříceniny patřil k nejvybranějším požitkům. Parky určené pro aristokraty často zdobily novogotické pošetilosti nebo napodobená ruina antického chrámu, která se náhle zjevila uprostřed okolního kraje.
Britský měsíčník Prospect píše, že kulturní cestovatelé hledali v té době i skutečné zříceniny, a tato móda se nerozplynula ani v 19. století.
Oblíbeným cílem výletů byly rozvaliny hradů nebo opatství přežívající v krásné krajině. K jejich obdivovatelům patřil i malíř John Constable, který hovoříval o melancholické nádheře. Této vášni na čas podlehl i americký spisovatel Henry James, který ji později znectil jako bezduchou kratochvíli s přídechem zvrácenosti. Tuto zvrácenost jemně připomíná i název výstavy Zalíbení v troskách, kterou uspořádala londýnská galerie Tate Britain.
A jak tato posedlost minulostí sílila, objevovala se čím dál častěji i v díle anglických umělců. Byla to doba, kdy estetická dogmata osvícenství hlásající, že krása tkví v dokonalých proporcích, které objektivně ocení racionální mysl, vystřídala nová filozofie subjektivity. Důraz na přísná formální kritéria umění ustoupil kultu citů, a v umění byla najednou důležitá jeho schopnost vyvolávat myšlenky, pocity, vzpomínky a nejrůznější asociace.
A takové bohaté asociace se rojily zejména ve zříceninách, kde se romantici opájeli úvahami o ztrátě, úpadku a pohnutém osudu někdejší slávy a vznešenosti, jak ho zachytila báseň Percy Bysshe Shelleyho Ozymandias. Rozpad zřícenin podnítil volné snění o tom, co kdysi bylo, o plynutí času, těkání a vítězství vody a trávy nad mramorem a kamennými zdmi. Ruiny byly pro romantiky přechodem mezi starým a novým, mezi přírodou a kulturou.
Na londýnské výstavě o tom svědčí rané obrazy Williama Turnera. Na jeho akvarelu z roku 1794 proniká do stěn slavného Tinternského opatství, které už dávno přišlo o střechu, bujný porost, jehož listy lemují prastarou kamennou klenbu. Když roku 1834 Turner maloval trosky řeckého Poseidonova chrámu, kde nikdy nebyl, zachytil ovzduší posvátné úcty a bázně, které vyvolává tajemné světlo na nebi.
Zlomené pilíře připomínají, že chrám byl zničen násilím. Jeho zříceniny se snaží udržet na vysokém útesu, jako by se měly každou chvíli zřítit do moře. Máme pocit, že se tu odehrálo něco strašného, ale zároveň nás ovládne dojem, že se stane něco ještě strašnějšího.
Některé zříceniny jsou obestřeny příjemnou melancholií, ale jiné odkazují k budoucnosti, která má podobu noční můry. Každá troska samozřejmě tak či onak připomíná, že všechno je odsouzeno k zapomnění, ale některé exponáty londýnské výstavy zdůrazňují truchlivý tón, zatímco jiné mají vyvolat děs nebo jsou předzvěstí katastrofy, která je už na obzoru.
Když roku 1830 výstřední architekt John Soane dokončil přestavbu Anglické banky, chtěl vědět, jak by vypadala jako zřícenina. Mohl to být projev jeho melancholie nebo úcty k monumentálním antickým ruinám, ale nakonec byla jeho budova o sto let později opravdu zbourána a zcela přestavěna.
Ve 30. letech minulého století vytvořil politicky radikální výtvarník James Boswell sérii litografií Pád Londýna jako předpověď fašistického vpádu do Británie. Ozbrojenci na nich běží po padajících schodech muzea, u zříceného nábřeží Temže plave mrtvé tělo, a všude je jen zmar a zkáza.
V obou případech jde o jasně prorocké nápady, ale některé fotografie na londýnské výstavě ukazují i současné trosky, které také působí jako předpověď. Mezi nejlepší patří snímky Rachel Whitereadové zachycující demolici obecního sídliště v londýnském East Endu. Pohled na padající vysoké budovy téměř zahalené v mračnech kouře připomíná jiné obrazy zkázy v dnešních městech a nepochybně i zmar Světového obchodního centra v New Yorku.
A tak jakoby instinktivně tušíme, že současné obrovské budovy vrhají stín svých vlastních zřícenin. Myšlenka, že velkolepé budovy, které měly zdobit nové hlavní město tisícileté říše, se mají jednou stát majestátními ruinami, pronásledovala i nacistického architekta Alberta Speera, a dokonce i samotného Hitlera.
Pocit hrozby vyvolávají i některé pomníky historické minulosti. Sestry Jane a Louise Wilsonovy vyfotografovaly v Normandii trosky palebného stanoviště německého děla, které působí jako připomínka zároveň jako předzvěst hrůzy, která přinejmenším ruší klid naší mysli. A tak nás napadá otázka, jaký je rozdíl mezi zobrazením trosek lidských výtvorů zničených násilím a zachycením postupného úpadku.
Něco jiného je přece snímek vybombardovaného kostela nebo záliba současných fotografů v zobrazování krachujícího a upadajícího amerického Detroitu, která nám může připadat zvrácená. Snímky nádherného slunečního světla pronikajícího střechou opuštěné továrny na automobily nebo psychiatrické léčebny nám mohou připadat jako bezcitné vykořisťování katastrofy.
Někdy v tom vidíme projev úzkostné představivosti nebo politického názoru autora. Fotografie pustých trosek kdysi kvetoucího průmyslového města nám mohou ukazovat pohled do budoucnosti naší planety, ale jinému člověku připadají jako výzva, abychom si všimli důsledků chamtivé a necitelné vládní politiky.
Ironii můžeme jistě chápat jako obranný mechanismus, ale tím toto téma nevyčerpáme. Na fotografii Davida Shrigleyho je řada činžovních domů a v popředí je prázdný pozemek. Uprostřed všudypřítomné špíny je malá bílá krabice, do níž je vyříznutý otvor v podobě dveří, nad nimiž je napsáno Zábavní středisko.
Není to vlastně troska, ale před naším duševním zrakem nám vyvstane celá škála zmařených očekávání. Fotografův trpký žert není nic úžasného, ale vyvolá pocit nejistoty a znepokojení a možná i bezútěšnosti. Je to připomínka toho, co znamená každá troska – není to jen ztráta, prohra, úpadek nebo zkáza, kterou působí čas, ale i konec vší naděje.
Výstava Zalíbení v troskách je v londýnské galerii Tate Britain otevřena do 18. května.
Zpracováno ze zahraničního tisku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
