Kouchner v Iráku

Symboliku Kouchnerova gesta zvyšuje fakt, že americké potíže v Iráku byly něčím, k čemu se předchozí francouzská vláda a hlavně prezident Jacques Chirac stavěli zády a o čem sveřepě mlčeli. Už proto, aby nemuseli připomínat Bushovi, že právě takový vývoj, jakému v Iráku čelí jeho vojáci, mu prorokovali, když ho zrazovali od úmyslu zahájit bez mandátu Rady bezpečnosti iráckou operaci. Kouchner sice ihned po příjezdu do Bagdádu vysvětloval, že tam není na popud prezidenta Sarkozyho ale na osobní pozvání irácké hlavy státu, Džalala Talabáního, a že to pozvání dostal ještě než se stal členem francouzské vlády. Jako zakladatel Lékařů bez hranic prokázal Kouchner kdysi značné služby pronásledovaným iráckým Kurdům a Talabání je Kurd a Kouchnerův přítel.

Nicméně Bernard Kouchner, teď už tedy ve funkci francouzského ministra zahraničí, obrátil v Bagdádu manifestačně list za vážnou roztržkou Paříže s Washingtonem vzniklou právě kvůli Iráku. A udělal to ne za sebe ale za Francii. Ovšem také to udělal a la française, po francouzsku, Deklaroval, že Francie je nyní ochotna podílet se na stabilizaci Iráku, a podal tím za svou zemi Bushově Americe pomocnou ruku ve chvíli její bezradnosti. Jenže nabízená francouzská pomoc nenosí uniformu, natožpak americkou. Kouchner v Bagdádu pronesl několik výroků, které stojí za to citovat. Dostanu se k nim, ale ještě před tím řeknu, že za datum příjezdu do Bagdádu si Kouchner vybral 19. srpen. Je to den čtvrtého výročí smrti dvaadvaceti pracovníků OSN, kteří se stali oběťmi sebevražedného atentátu. Zahynul tehdy, velmi mlád, i jeden z nejlepších představitelů OSN, Portugalec Sergio Vieira de Melo, vedoucí bagdádské mise OSN. Když dovolíte, řeknu na okraj, že kdyby tento člověk byl mohl žít a pracovat dál pro ideu trvalého upevňování autority světové organizace, bylo by dnes na světě leccos trochu jinak. Kouchner, jak ho znám, je Vieirovi de Melo v názoru na optimální uspořádání světa podoben. Přijel do Bagdádu říci toto: "Na cestu ke skončení násilností a k nastolení míru a demokracie se v Iráku lze vydat prostřednictvím Spojených národů. O to právě budeme usilovat." V tomto ohledu tedy považoval Bernard Kouchner za vhodné podtrhnout přece jen jakousi kontinuitu francouzské zahraniční politiky, která už za Chiraca - před iráckou válkou a v určitých okamžicích i v jejím průběhu - poukazovala na to, že Spojeným národům nejen přísluší hrát roli při řešení iráckého dramatu, ale že také mohou pozitivní roli sehrát. Ponechme stranou, zda v tak hlubokém rozvratu, do jakého se Irák propadá právě nyní, je ještě reálné spoléhat na autoritu Spojených národů, a soustřeďme se na to, jak Bernard Kouchner svými výroky pronesenými v Bagdádu upřesňoval francouzské představy o řešení současné situace. Já a pan Sarkozy si myslíme, že vojenské řešení neexistuje.To je neměnné stanovisko Francie. K uklidnění může vést jen jednání a dohoda mezi šíity, sunnity, Kurdy a ostatními komunitami. V té souvislosti Kouchner také řekl, že - opět cituji - zahraniční jednotky nejsou povolány k tomu, aby v Iráku setrvaly a je na Iráku samotném, aby určil horizont jejich odchodu.

Tyto výroky jistě neznějí jako ztotožnění francouzských představ o řešení irácké krize s Bushovými představami, které stále ještě spočívají především v návrzích "nových vojenských strategií" a vysílání nových vojenských posil. Přesto fakt, že Kouchner přijel do Iráku deklarovat, že Francie už nechce stát stranou, naopak chce, stejně jako Spojené státy, zastavit tragické prolévání krve v Iráku, je pro Bushovu administrativu cennou podporou. Už proto, že Francie vstupuje na iráckou scénu v kritickém okamžiku, ve chvíli, kdy hlavní spojenec Washingtonu v Bagdádu, irácký premiér Nurí al-Málikí jakoby hledal pro sebe a pro Irák nové postavení mezi Bushovou Amerikou a sousedy Iráku, kteří jsou ovšem nepřáteli Ameriky. Je to krkolomná, zoufalá ekvilibristika člověka, od kterého se doma už valná část jeho vlády a možná i valná část jeho šíitské komunity odvrátila. Po nedávných rozhovorech s Ahmadinežádem v Teheránu odjel al Málikí, ještě za Kouchnerovy přítomnosti v Bagdádu, do Damašku, odkud pak světový tisk přinesl zprávu, že mu tam syrský viceprezident Farúk Šáreh přislíbil všestrannou spolupráci,- cituji, dle agentur - jestliže Irák jasně definuje svou ochotu k celkovému usmíření v regionu a stanoví harmonogram odchodu zahraničních vojsk.

V tak rozhárané politické i vojenské situaci představuje vstup Francie na iráckou scénu a ochota francouzské vlády podílet se na hledání východisek nepochybnou podporu Bushovi, který je v Iráku v tísni a doma v nepřízni značné části Američanů. Bush by měl na francouzské gesto reagovat pozitivně a začít se Sarkozyho vládou spolupracovat, i když se mu to třeba bude zdát problematické, když si uvědomí, že Francie stále ještě nevidí východisko ze slepé uličky tam, kde ho vidí on, a že ostatně ani není jasné, čím konkrétně může Francie přispět k řešení pro něj už tak dlouho neřešitelného problému. Tu otázku si ostatně kladou i Francouzi v posledních vydáních některých deníků.

Ovšem, kdyby Bush dokázal akceptovat francouzskou účast na pacifikaci Iráku, přesto, že by nebyla zcela v souladu s jeho iráckou strategií, a kdyby potom francouzský aktivní zájem o stabilizaci Iráku přerostl v evropský aktivní zájem, mohli bychom se dožít počátků nového, rovnoprávného euro-amerického partnerství.

Přijel tam na pozvání, které, jak velice zdůraůzňoval, dostal už loni, kdy ještě zdaleka nebyl ministrem zahraničí, od svého dávného přítele, současného iráckého prezidenta Talabáního. Kouchner, v roli zakladatele a předsedy sdružení "Lékaři bez hranic prokázal velké služby pronásledovaným iráckým Kurdům. Talabání je Kurd

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .