Kosovský syndrom

A není divu - Rusko na mezinárodní politické scéně bylo a je nejdůležitějším (protože navíc téměř jediným) spojencem Srbska, marně bojujícího o zrušení aktu, s nímž Priština přišla letos v únoru, a dělá vše pro to, aby zbytek světa při rozhodování o tom, zda nový balkánský stát uznat či ne, co nejvíc rozdělilo.

Na druhé straně s ruským postojem k tomuto problému v jistém smyslu nutno souhlasit. Kosovská samostatnost, jíž už požehnalo 27 států, je opravdu nebezpečným precedentem a přesně tak ho vnímají nejen země jako Španělsko, Velká Británie či dokonce současná Belgie se svým vlámsko-valonským problémem, ale dokonce i naši sousedé Slováci, přestože v jejich případě se dnes nezdá, že by maďarská menšina mohla po podobném řešení sáhnout.

Co ovšem Rusku můžeme, ba máme vytknout, je fakt, že separatistické tendence v obou zmiňovaných částech Gruzie od samého počátku sice tiše, ale soustavně podporovalo: Občanům Abcházie a Jižní Osetie udělilo také ruské občanství, oběma separatistickým enklávám poskytlo ekonomickou pomoc včetně ruské národní měny, jíž se tam dodnes užívá jako oficiálního platidla, a v obou těchto tzv. republikách dodnes udržuje své mírotvorné sbory, které sice na jedné straně zajišťují, aby zmrazené konflikty z počátku 90. let nepropukly s novou silou, ale na straně druhé je zřejmé, že přítomnost těchto vojáků na území suverénní Gruzie definitivnímu vyřešení této krize nijak neprospívá - spíš naopak.

Právě proto oficiální Tbilisi hned po čtvrtečním prohlášení ruské vlády o zrušení protiabcházského embarga ostře protestovalo. Tamní ministerstvo zahraničí označilo ruský krok, předcházející páteční abcházské žádosti, za snahu "vztáhnout ruce na svrchovanost a územní celistvost Gruzie". Je to námitka oprávněná, což minulý týden nepřímo v rozhovoru pro známý německý časopis Spiegel potvrdil ruský velvyslanec při NATO Dmitrij Rogozin v rozhovoru pro pondělní vydání německého časopisu Der Spiegel. Ten doslova řekl, že citujeme "členství v alianci by představovalo konec Gruzie jako suverénního státu, protože Tbilisi by v takovém případě definitivně ztratilo své provincie Abcházii a Jižní Osetii." K podobnému prohlášení už vlastně není třeba nic dodávat.

Ruský postoj k situaci na obou separatistických územích je zcela pochopitelný. Rusko se podobně jako v případě Ukrajiny, kterou by v Severoatlantické alianci taky vidělo nerado, nemusí ve prospěch takovýchto kroků nijak angažovat: Obyvatelstvo Abcházie, Jižní Osetie či východní Ukrajiny většinou uvažuje stejně jako Rusové sami a cítí k velkému ruskému bratru jakési přirozené puzení, které už dnes vlastně ani není třeba nějak zvlášť přiživovat. Současné ruské vedení by si ale mělo uvědomit, že sympatizování se separatistickými snahami v tzv. blízkém zahraničí by se nakonec ani jemu nemuselo vyplatit: Etnické bratrovražedné konflikty patří po celém světě k nejtragičtějším a manipulace s Pandořinou skříňkou tohoto druhu je proto přinejmenším nezodpovědná. Jak to celé dopadne, se dovíme už tento čtvrtek, kdy se abcházskou a jihoosetskou žádostí bude zabývat ruská Státní duma.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .