Kosovo jako tržiště

V tahanicích kolem Kosova se zrcadlí dva základní problémy současných mezinárodních vztahů. Na jedné straně se v nich zračí nepřekonatelný rozpor mezi zásadou územní celistvosti státu a právem národů na sebeurčení. Na straně druhé v kosovském problému vidíme připravenost mezinárodního společenství použít jako morální legitimaci buďto jeden, nebo druhý princip, podle okolností. Připomenu, že dnešní stav je důsledkem vojenské operace ve jménu obrany humanitárních hodnot, v zájmu zachování mnohonárodnostní struktury obyvatelstva Kosova jakožto autonomní provincie Srbska. Tento princip byl vysloveně zdůrazněn v rezoluci Rady bezpečnosti OSN, která ukončila válečnou fázi konfliktu. Dnes, o necelé desetiletí později, opírá mezinárodní společenství legitimitu svého postoje o skutečnost, že většinové albánské obyvatelstvo má právo na sebeurčení. Málokdo dnes pochybuje o tom, že po povinném kličkování se mezinárodní společenství nakonec smíří se vznikem samostatného albánského státu Kosovo. Stejně tak každý, kdo vidí dál než na špičku vlastního nosu, musí vycházet z předpokladu, že dříve nebo později dva albánské státy s odvoláním na stejný bazální princip se spojí v jeden celek. Do té doby Priština bude uskutečňovat svou nezávislost pod mezinárodním dohledem, který bude zajišťovat hlavně práva srbské menšiny nového útvaru.

V době, kdy Rada Bezpečnosti JSN rozhodovala o zřízení mezinárodního protektorátu, podmínila jakékoli jednání o budoucím statusu oblasti splněním určitých kritérií. Zázračná formulka tehdy zněla - "nejdříve standardy, až pak jednání o statusu". To znamenalo, že osud sporného území nebude projednáván dříve, než tam budou nastoleny evropské standardy demokracie a dodržování práv menšin. Avšak nyní, po šesti letech, se ukazuje, že standardy klidně mohou počkat a formulka teď vypadá přímo obráceně - nejdřív status, pak standardy. Když zvláštní vyslanec Generálního tajemníka OSN Kai Eide koncem roku 2005 předkládal zprávu o situaci v Kosovu, vysloveně konstatoval nedostatek jakéhokoli pokroku v oblasti plnění evropských kritérií. Tato hrubá skutečnost mu však nebránila učinit ve zprávě jednoznačné doporučení: je načase přikročit k určení definitivního statusu autonomie.

Stejný přístup nejspíše bude zvolen i nyní: úplná nezávislost bude odložena do doby, až budou splněny veškeré standardy. A stejně tak za pár let dospěje mezinárodní společenství k názoru, že je načase vložit odpovědnost za osud Albánců do jejích vlastních rukou. Za zvláštní pozornost stojí pozice Ruska, které v roce 1999 souhlasilo s rezolucí Rady bezpečnosti OSN. Nyní Moskva dává najevo, že nebude souhlasit s žádným řešením nepřijatelným pro srbskou stranu. A protože pro Bělehrad je nepřijatelná samotná myšlenka kosovské nezávislosti, Rusku nezbývá, než návrh v Radě vetovat. Situace značně připomíná slepou uličku. Západní diplomaté se v neformálních rozhovorech ptají: co si Rusko žádá výměnou za souhlas se západním návrhem? Není přece důvodu se domnívat, že Rusko bude bránit srbské zájmy pouze v zájmu slovanské solidarity. Spíše lze předpokládat, že Moskva využije kosovskou situaci jako jistý vzor pro řešení jiných "zmražených konfliktů" na postsovětském prostranství. Nejde o to, že Kosovo tvoří jakýsi mezinárodní precedens. Precedens je pojem z oblasti práva, zatímco, jak ukazuje případ Kosova, při řešení obdobných konfliktů rozhoduje poměr sil a zájmy světových velmocí. Jinými slovy, rozhoduje to, který z možných principů bude zrovna použit, v logice "dvojího lokte".

Uznání samostatného Kosova nepochybně bude stimulovat tužby jiných separatistických regionů. Nezávisle na tom, jaké podmínky budou deklarovat účastníky kontaktní skupiny pro Kosovo, skutečnost, že separatisté dosáhli svého cíle, psychologicky hluboce ovlivní atmosféru v Suchumi, Tschinvali, Tiraspolu a Stěpanokertu, které opanuje víra v to, že když mohou jiní, oni mohou také. Jako historickou pobídku to budou vnímat také separatistická hnutí západní Evropy. Princip práva národů na sebeurčení je stejně platný v případě Abcházie nebo Podněsteří jako v případě Kosova. Navíc po všech etnických čistkách taková Abcházie, Náhorní Karabach nebo Jižní Osetie mají nikoli na 90, ale na plných 100% etnicky stejnorodé obyvatelstvo. Změna některých postsovětských hranic, to je cena, kterou bude chtít Rusko za konstruktivní pozici v otázce Kosova. Moskva přitom nic netratí - tratí Srbsko. Jako model takového "kuhhandlu" (kravského obchodu) může sloužit hlasování v Radě Bezpečnosti OSN v závěru loňského roku. Tehdy Moskva podpořila rezoluci odsuzující jaderné ambice Severní Koreje výměnou za americký souhlas s dokumentem kritizujícím gruzínské kroky směřující k obnově své svrchovanosti nad Abcházií.

Zkušenosti posledních let svědčí o tom, že se nakonec velcí hráči dohodnou na ceně podle principu "něco za něco" a vyhnou se vážnému zhoršení svých vztahů. Avšak situace v zóně zmražených konfliktů sotva bude potom stabilnější.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .