Kořistka

Tehdy mělo jít o to, že by poslanec Kořistka, oplátkou za to, že by při tehdejším hlasování o důvěře Grossově vládě tuto nepodpořil, dostal nějakých deset miliónů korun plus post velvyslance v Bulharsku. To tvrdil Zdeněk Kořistka. Oba pány tehdy žalobce odmítl vzít do vazby a jejich stíhání bylo později zrušeno.

Pánové Dalík a Večerek posléze podali žalobu na pana Kořistku, požadovali na něm omluvu a každý půl miliónu. Po rozhodnutí soudu se odškodné scvrklo na patnáct tisíc pro každého plus omluva. Pan Kořistka se omluvit nehodlá, pánům Dalíkovi a Večerkovi se zase nelíbí výše odškodného.

U soudu si pan Kořistka trochu stýskal na to, že dvě svědkyně, které měly (a podle pana Kořistky i mohly) potvrdit, o co při jeho schůzce s oběma lobbyisty občanských demokratů tehdy šlo, pojednou utrpěly masivní výpadky paměti. V rozhovoru pro Radiožurnál se pan Kořistka podivil i tomu, že ostravský Krajský soud nepřipustil jako důkaz odposlechy obou svědkyň. O případu bude nyní jednat olomoucký odvolací soud.

Celá ta aféra je, myslím, dostatečně známa. Její prozatímní konec je zcela v rámci toho, čím jsem dnes obklopeni. Pravdu mají nejspíš tak nějak všichni, soud nesoud, svědomí nesvědomí, paragraf sem i tam.

Neexistuje kolem nás (řeč je pořád o tom, čemu říkáme politika) snad jediná pravda, která by neměla i svou plnohodnotnou protipravdu. Když to takhle napíši a vyslovím, okamžitě je mi jasné, jakou hloupost jsem zplodil.

Nicméně, na druhou stranu, posledních pár měsíců je zaplněno pro našince prakticky neuvěřitelnými výroky, které by v běžném životě nikomu neprošly. V oblasti mimo reálný život, tedy v politice, se stávají jakousi normou. Například - před volbami se objeví tzv. Kubiceho zpráva. V jednu chvíli je to, říkali nám někteří politici, neuvěřitelně brizantní materiál, svědčící o prohnilosti jiných politiků. Po nějaké době se ukáže, že zpráva byla kompilace středně nesvéprávných blábolů, splácaná dohromady účelově stihomamným způsobem, která nedokazovala vůbec nic. Navíc, tahle tzv."tajná" zpráva se dostala do médií krajně obskurním způsobem.

V té příhodě se tedy jakési pravdě skoro nic ani nepřibližuje, přesto je s ní operováno. To je krajně nechutné.

Pak přijdou odposlechy. Veřejnost je děšena tím, že jsou odposloucháváni politici, novináři a příbuzní politiků. Hrůza hrůz. To je jedna pravda. Druhá pravda je, že jsou odposloucháváni tzv. legálně, totiž v rámci vyšetřování trestného činu, totiž právě onoho úniku té zablábolené Kubiceho zprávy. Která z těch pravd je větší? A která je pravdivější?

Pak přijde další, neověřitelná pravda - Praze (a ničemu jinému než Praze) hrozí konkrétní obrovská hrozba blíže neurčeného nějakého asi teroristického útoku. Pravda je to proto, že to říká ministr vnitra. Když se novináři pídí, jak asi mohl k té pravdě dospět, ukáže se, že je to cosi podobného té Kubiceho zprávě. Něco na způsob: Jedna paní povídala, že slyšela, jak ta paní, co zná s tou slečnou odvedle, říkala, že ta slečna zná jednoho, co .. atd.

Každý člověk s minimální představivostí, když by neměl nic lepšího na práci, si vymyslí deset lepších scénářů případného teroristického útoku na některý z pražských objektů, než byl ten, který se tak nějak na zkoušku podařilo komusi od bezpečnostních (nebo zpravodajských) složek vypustit do médií - však jsme to všichni slyšeli, ten s plánovaným přepadením synagogy v Jeruzalémské. A pak, ve chvíli, kdy se kolem občana vznáší vzduchem tolik neuvěřitelných pravd, přijde zpráva o tom, že se pana Kořistku nikdo nikdy nepokoušel ani trochu uplatit. No, řekněte, věřili byste tomu?

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .