Konference o iráckých běžencích

Zažádal o azyl v Evropské unii a kontaktoval kvůli tomu španělské velvyslanectví, ale dosud se mu nikdo neozval. Jen v Jordánsku a Sýrii žije dnes podobných iráckých uprchlíků na dva miliony.

Iráčané utíkali ze svých domovů už v minulých dekádách. Před persekucemi Saddáma Husajna, před odvodem do íránsko-irácké války, kvůli sankcím OSN a před válkou v Zálivu. Odcházeli i před invazí spojeneckých vojsk v březnu 2003, ale hromadné vysídlování vystupňovalo až sektářské násilí po pumovém útoku na šiitskou mešitu v Samaře.

Jen od února 2006 tak ztratilo domov přes 600 tisíc Iráčanů. Celkem jich do zahraničí - do sousední Sýrie a Jordánska, ale také do Libanonu a Egypta - odešly dva miliony. Další milion a sedm set tisíc lidí žije jako běženci přímo v Iráku.

Tohle jsou statistiky, které na ženevské konferenci předkládá světu Vysoký úřad komisaře OSN pro uprchlíky UNHCR, aby mezinárodní společenství zmobilizoval k řešení krize, jež se přirovnává k hromadnému přesídlení Palestinců po vzniku izraelského státu v roce 1948.

Hlavní překážkou pro jejich teoretický návrat jsou pokračující sektářské boje, které podle odborníku hraničí s čistkami. K nejvýraznějším konfliktům dochází ve smíšených šiitsko-sunnitských komunitách jako jsou Bagdád, Mosul nebo Basra. Konsolidace území podle radikálních ozbrojených skupin ale připravuje o domov také místní Kurdy a křesťany, a tak zatím není v Iráku ani hypoteticky kam se vracet.

Vysídlování přitom neurychluje jen ideologie přiostřená terorem, mnozí obyvatelé odcházejí do zahraničí za vodou, která už snad konečně poteče z kohoutku, nebo za elektřinou, která by mohla fungovat. Nebaví je vlekoucí se majetkové spory, často neúčinná místní správa a věčná kulisa vojenských operací. Chtějí vést normální život, kde budou moct jít večer třeba do kina. Žít někde, kde každodenní rytmus od nákupu na trhu po návštěvu doktora neurčuje strach. Po současném Iráku se nikomu z iráckých běženců v zahraničí nejspíš ani nestýská. A obnovu země komplikuje také skutečnost, že i tolik vzácní lékaři a stavaři odcházejí, jen aby mohli raději začít jinde.

Věc je proto podle OSN víc než naléhavá. Každý měsíc se ocitají mimo domov další desítky tisíc lidí a při podobném tempu může být do konce letošního roku v Iráku téměř 2 a tři čtvrti milionu uprchlíků. Počátkem dubna vyčíslila UNHCR nejnutnější pomoc iráckým běžencům na 60 milionů dolarů, ale z její výzvy není zcela jasné, od koho a pro koho je plánuje získat.

V Iráku se o běžence zatím snaží starat hlavně místní pobočka Červeného půlměsíce, působení zahraničních humanitárních agentur je kvůli bezpečnostní situaci omezené. Přestože vyspělé země jako Spojené státy. Austrálie nebo Británie poskytly azyl několika tisícům iráckých uprchlíků, větší starost projevují o počty svých vojáků v Iráku. A i když se v první polovině minulého roku stali Iráčané největší národnostní skupinou žádající o azyl v Evropě, hlavní zátěž jejich pobytu zatím nesou sousední státy.

Jestli se tenhle trend povede zvrátit, bude ženevská konference úspěšná, a jestli by se k tomu ještě někdy podařilo Irák stabilizovat, nemusel by jednou hlídač Saad své děti návratem do rodné země strašit.

Protože do té doby už budou nejspíš dospělé.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .