Konec Sarkozyho politických líbánek

Od loňského května se zdálo, že Nicolas Sarkozy vynáší své karty obratně a že se mu daří udržovat to, co šachisté považují za jednu největších výhod, totiž tempo, které nedovolí opozici, aby se dokázala zformovat. Ještě před letními prázdninami poslanci schválili první příděl z reformního balíku a na podzim to vypadalo, že manifestace, slabší než dříve, nedokáží zastavit parní válec prezidentské většiny, jejíž základnu Sarkozy cílevědomě rozšířil o představitele nejen středu, ale dokonce jasné levice. A když předáci odborových svazů z výsledků průzkumů veřejného mínění vyčetli, že většina Francouzů podporuje vládní reformní kroky, vypadalo to, že nynější prezident uspěje v tom, v čem selhávali jeho předchůdci a Jacques Chirac zvláště: prosadit reformy pracovního trhu, jehož sešněrovanost a uzavřenost sice udržela místa těch již zaměstnaných, ale bránila získat zaměstnání těm, kteří ho neměli.

Kdo je největším nepřítelem politiků? I když si to mnohdy nechtějí připustit, nejčastěji nejčastěji oni sami. Tato zkušenost se osvědčila i Sarkozyho případě. Již na přelomu loňského a letošního roku průzkumy veřejného mínění signalizovaly znepokojivý pokles prezidentovy popularity a následující týdny tento trend pouze potvrdily.

Jestli má ve francouzské politice někdo přidělenu roli otloukánka, tak je to v prvé řadě premiér. Titul prvního ministra je v daném případě zcela namístě, protože vládu nejen jmenuje, ale také řídí hlava státu. S rolí premiéra se pro politika pojí role nejsnadnějšího terče a užitečného hromosvodu zároveň. Popularita francouzských premiérů proto bývá tradičně nízká. Jaké muselo být překvapení Nicolase Sarkozyho, když se dočetl, že jeho vlastní premiér Francois Fillon, který si denně nakládá takovou porci zdrženlivosti, že to hraničí s bezvýrazností, se v žebříčcích popularity vyšvihl před něj? Nebyl by to francouzský prezident, aby promptně nezareagoval. Nicolas Sarkozy nedávno svého premiéra, kterého dříve vyzdvihoval, zmínil jako "spolupracovníka", což je ve vysoce formalizované mluvě titul vhodný řekněme pro prezidentova mluvčího. Jenže potíž nynějšího nájemníka Elysejského paláce nevězí v popularitě premiéra, ale nepopularitě prezidenta. Ještě během prvních měsíců po volbách vypadala prezidentova hyperaktivita jako válečnický recept pro úspěšný útok na všech frontách, který nenechá domácí protivníky ani vydechnout. Vojevůdce, který řídí vše a chce být pokud možno v první linii, hodně riskuje, protože na jeho konto budou přičteny nejen úspěchy, ale i nezdary. A o nezdary se prezident Sarkozy přičinil osobně.

K nejnápadnějším nezdarům patří vytrvalé exponování vlastního soukromého života. Ve Franci by stěží veřejnost politikovi vyčítala vztah k nějaké dámě, tedy pokud by neměla politické ambice jako třeba Madame Pompadour. Pokud však prezident vystavil na odiv již své předchozí manželství, nemůže se divit, že se předmětem kritiky stane i to jeho nynější. Pro většinu poslanců a senátorů pravicového vládního tábora muselo být poněkud nesnadné vysvětlovat konzervativním voličům, hlavně na francouzském venkově, společné výlety tehdy nesezdaného prvního páru země do Disneylandu nebo k egyptským pyramidám.

Samozřejmě, že Francouze hodně trápí, jak se snižuje jejich kupní síla, jak pomalu se dostavují slibované výsledky reforem. A když se nedaří, tak nic nezneklidní voliče tak jako pohled na prezidenta, který myslí jen na sebe. Jaká je výše účtu za Sarkozyho sebestřednost uvidíme už příští měsíc, kdy se ve Francii konají obecní volby. Už dnes hodně napovídají zprávy, že mnozí kandidáti na starostu nechtějí, aby na jejich plakátech bylo logo vlastní, vládní strany.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .