Konec éry generála Mušarafa v Pákistánu

Nyní se zdá, že Parvíz Mušaraf definitivně odchází ze scény, k čemuž byl donucen vnitropolitickým tlakem, odklonem zahraničních partnerů, ale také možná částečně vlastní politickou prozíravostí a snad i velkorysostí. Čím dál více připomínal člověka stojícího na kře, která s každým dnem odtává a zmenšuje se.

Mušaraf byl ve svém životě především vojákem. Vrcholným představitelem armády byl i v roce 1999, kdy stál v čele převratu, jenž svrhl dosavadní zkorumpovaný systém. Dnes se málo mluví o tom, že tento puč přivítali i mnozí Pákistánci, a že se v očích některých z nich stal zachráncem země před sklouzáváním do chaosu. Západ Mušarafa kritizoval, ale po 11. září se situace prudce změnila a Mušarafův Pákistán se stal předním spojencem Západu v boji proti AL Kajdě. Ta tehdy měla svou hlavní základnu v sousedním Afghánistánu a také hornaté afghánsko-pákistánské pohraničí se stalo oblastí častých bojů. Spojené státy navázaly s armádou a tajnými službami Pákistánu úzkou spolupráci a Mušaraf se tak mohl těšit zahraniční podpoře, a to i materiální, ještě letos v červenci mu George Bush slíbil potraviny v přepočtu za více než jeden a půl miliardy korun. Naopak doma Mušaraf postupně ztrácel body. Přestože zavedl některé důležité proti-korupční zákony a částečně stabilizoval ekonomiku, postupně se proti němu zdvihal odpor. Sám Mušaraf zůstal jednou nohou v armádě a o armádu se opíral i poté, co se rozhodl z pozice diktátora přejít na pozici legálně zvolené hlavy státu.

Odpor proti němu začal prudce narůstat v průběhu loňského roku, silnou kritiku si vysloužil například během podzimních prezidentských voleb, které sice vyhrál, ale údajně za cenu různých podvodů, jak tvrdili jeho odpůrci. Opozice také tvrdila že Mušaraf jakožto voják neměl vůbec ústavní právo ve volbách kandidovat. Na rostoucí tlak Mušaraf reagoval vyhlášením výjimečného stavu a odvoláním soudců nejvyššího soudu, kteří výjimečný stav odmítli schválit. Nepomohlo ani to, když se Mušaraf nakonec rozhodl udělat ústupek a vzdal se funkce velitele armády.

Mušaraf se choval nedemokraticky, ale nikoli jako krutý diktátor. Koncem roku například připustil, aby se do země vrátili dva jeho kritici a kdysi významní vůdcové, kteří museli odejít ze země, tedy expremiéři Naváz Šaríf a Benázir Bhuttová. Pákistánci je vítali, přestože oba tito politici střídající se u moci v průběhu 90. let prosluli neschopností a korupcí - ostatně právě Šarífovu vládu v roce 1999 odstavil Mušarafův puč od moci. Benázir Bhuttová ještě koncem loňského roku zahynula při sebevražedném atentátu, který měli na svědomí zřejmě islamisté, ale to nezabránilo její Pákistánské lidové straně ve vítězství v únorových parlamentních volbách. Úspěšná byla i Šarífova Pákistánská muslimská liga, zatímco Mušarafa podporující strany neuspěly. Tak se v Islámabádu do vlády dostaly strany, které si daly za úkol Mušarafa zbavit jeho relativně teprve vloni obnoveného prezidentského mandátu a zcela ho odstavit od moci. A to se podařilo právě v těchto dnech.

Mušaraf navzdory rostoucí opozici z několika stran, od demokratů až po islamisty, trval na tom, že setrvá ve své funkci. Nakonec ale zmíněná "odtávající kra", na které stál, už byla příliš malá. Už od ustavení nové - jemu nepřátelské -vlády letos v březnu měl značně svázané ruce v jakémkoli ohledu. Před několika ho poslanci nejmocnější provincie Paňdžáb vyzvali k odchodu a obvinili ho ze zneužívání moci. Také vláda už 7. srpna oznámila, že Mušaraf porušuje ústavu a poškozuje ekonomiku, a chystala se nejpozději v úterý zavést proti němu zvláštní řízení, které by ho zbavilo funkce. I když ještě v neděli Mušaraf i jeho okolí mluvili o tom, že se prezident funkce nevzdá, nakonec ve svém pondělním projevu oznámil, že z pozice prezidenta odchází.

V posledních dnech se spekulovalo o tom, že odchod prezidenta je jistý, a že Mušaraf pouze jedná s vládou o podmínkách své rezignace. Součástí dohody mělo být údajně ujednání, které by mu zajistilo beztrestnost, jak se o to, za mnohem drastičtějších okolností, v těchto dnech snaží třeba Mušarafův zimbabwský kolega Robert Mugabe.

Bývalý generál a nyní už i bývalý prezident Mušaraf ovšem všechny překvapil, Prohlásil, že vkládá svou budoucnost do rukou národa a že od nikoho nic nežádá, a nemá ani žádné další politické či mocenské zájmy. Obvinění, kvůli kterým mělo proti němu být zavedeno řízení o sesazení z funkce, označil za vykonstruované. Uvedl, že jde o falešná obvinění, která dokáže vyvrátit, a že tato obvinění pocházejí od lidí, kteří mají osobní zájmy - on sám prý vždy usiloval o blaho země. Skutečnost, že se rozhodl nevehnat svou zemi do ještě hlubší politické krize a snad ani nevyjednávat o podmínkách svého odchodu, ukazují, že opravdu měl na mysli širší zájmy Pákistánu.

Nepochybné ovšem také je, že v dějinách své země nesehrál tu úlohu, kterou pro sebe možná plánoval. Mušaraf, který mluví plynně turecky, obdivoval zakladatele turecké republiky Mustafu Kemala Atatürka a snad si představoval, že se mu podaří založit novou moderní éru pákistánských dějin, tak jak se to podařilo zmíněnému tureckému státníkovi. Tuto úlohju splnil spíše negativně - odchází také díky tlaku sebevědomé střední třídy, která se zformovala zejména v průběhu jeho vlády. Skutečnost, že pákistánské finanční trhy po jeho oznámení o rezignaci ihned poskočily o několik procent vzhůru ukazuje, že odchází v pravý čas.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .