Končí éra japonského premiéra Koizumiho

Největší japonské banky nashromáždily za léta předtím obrovské nenávratné dluhy a nevídaná byla i míra zadlužení státního rozpočtu. Japonští investoři začali hromadně prchat do zahraničí a vládnoucí Liberálně demokratická strana se zmítala v nikdy nekončících frakčních bojích. Celá země byla už tehdy nesmírně unavena a oslabena dlouhým desetiletím ekonomické stagnace a mezi lidmi obecně převládal pesimismus anebo dokonce zoufalství.

V té chvíli se náhle objevil Koizumi jako veřejný činitel nového typu: už svým na japonské poměry velmi nápadným vzezřením a často neotřelým chováním, osobním projevem a vystupováním se výrazně odlišoval od běžných japonských politiků. Zatímco všichni ostatní politikové přísně zachovávali tzv. dekorum, povinnou uniformitu tmavých obleků a téměř nic neříkajících proslovů, Džuničiró Koizumi zaujal veřejnost na první pohled.

Vnesl do japonské politiky jakýsi "americký" styl, lidský, sympatický přístup a neobyčejnou otevřenost. Požadoval také reformy a průhlednost rozhodování, které se jinak vždy odehrávalo za přísně zavřenými dveřmi. To jej zřejmě naladilo na strunu, po níž toužila japonská společnost.

Jednou z prvních klíčových změn, které provedl, byla výměna vedení japonské státní banky. Během následujících let postupně omezoval veřejné výdaje a ekonomicky i politicky snad nejvýznamnějším jeho počinem byla privatizace japonské pošty, která zároveň sloužila jako banka a lidová spořitelna, svým základním jměním zdaleka největší na světě. K prosazení této reformy vyvolal loni dokonce předčasné volby a podařilo se mu tak zbavit se svých odpůrců ve vlastní Liberálně demokratické straně.

Odvážná byla i jeho zahraniční politika a upevnění vztahů se Spojenými státy. Uvědomoval si samozřejmě, že Japonsko jako ostrovní země se může ubránit jaderným zbraním z Číny anebo Severní Korei jedině s pomocí Ameriky.

Příští měsíc nejspíše Japonsko zaznamená nejdelší období ekonomické expanze ve své poválečné historii. Mzdy a bankovní úvěry jsou na vzestupu, stejně jako souhrnný index cen akcií na tokijské burze. Nelze jistě připisovat veškeré zásluhy za hospodářské úspěchy země jedinému člověku, ale fakt je, že Koizumi poskytoval potřebné vedení a pomáhal vytvářet atmosféru, za níž byly tyto pozitivní změny možné.

Političtí pozorovatelé v Tokiu si nyní kladou otázku, co bude asi následovat. Jeho nejpravděpodobnějším nástupcem je tajemník vládního kabinetu Šinzo Abe, který však nemá ani zdaleka podobnou autoritu, ani osobitý přístup a charisma. Mohl by snad jen využít jeho poradce a pracovní tým. V úvahu připadá ještě nynější japonský ministr zahraničí Taro Aso anebo ministr financí Sadakazu Tanigaki. Všichni tři ovšem představují kariérní typ "konsenzuálních" politiků, kteří budují svůj vliv postupnými kroky ve vládnoucí Liberálně demokratické straně.

Džuničiró Koizumi se ale vymykal tomuto vzoru, byl to věčně nespokojený solitér, odpůrce zavedených cestiček. Právě to ho vyneslo vzhůru v době krajní nouze a umožnilo mu "utvářet" Japonsko celých pět let. A lze jen doufat, že aspoň něco z toho, co zahájil, opravdu vydrží.

Někteří pozorovatelé však poukazují na nebezpečí, že jeho nástupce částečně omezí důsledky reforem, které Koizumi prosadil proti většinové vůli. Šinzo Abe také prý projevuje jisté sklony k populismu a rovnostářství, které má ohlas hlavně na japonském venkově. Jen s velkým úsilím tak možná udrží nadále jeho dědictví.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .