Komunisté znovu při plné síle

Všichni, kdo ale sledují nějakým způsobem politické dění u nás, vědí, že komunisté znovu, tentokrát v průzkumech agentury TNS Factum, předčili sociální demokraty takřka o polovinu jejich hlasů, konkrétně necelých 14 procent pro komunisty, proti o něco více než 9,5 procent sociálních demokratů. Průzkumy veřejného mínění sice přesné nejsou, přesto ale nutí k zamyšlení. Tento políček však obdržela naše společnost právě ve dnech, kdy si připamatováváme význam 17. listopadu.

Vzrůst popularity komunistů je trnem v očích mnohých občanů. Výsledkem jejich nevole jsou různé protestní akce, které však podle mého názoru situaci pouze pojmenovávají, aniž by jí řešily nebo alespoň pomohly řešit. Máme za sebou protestní akci umělců ze začátku léta s názvem S komunisty se nemluví i protest daleko závažnější, totiž protest bývalých politických vězňů ze začátku srpna. S komunisty se nemluví je i název koncertu z 18. listopadu.

ODS se snažila distancovat od komunistů dokonce tak, že zrušila dvě organizace, které spolupracovaly s komunisty na komunální úrovni. Jenže máme-li ve Sněmovně jednu pětinu řádně zvolených komunistických poslanců, s nimiž poslanci demokratických stran normálně komunikují a jsme-li svědky zmíněného vzrůstu preferencí komunistů, pak podobné protesty už mnoho nezmohou.

Jak je to možné, že strana, která se tak málo distancovala od minulého režimu, v němž byla prakticky jedinou politickou silou, jak je to možné, že tato strana dnes zaujímá podle průzkumu druhé místo ve voličských preferencích občanů? Především jsem přesvědčen, že mnozí z těch, kdo preferují komunisty vůbec nevědí, s kým mají tu čest. Nevědí nic o hrůzovládě, justičních vraždách a policejním režimu komunistické vlády zejména 50. let. Prostě vyjadřují svou nespokojenost se sociálními podmínkami a nevědí, komu věnují svou přízeň.

Společenská paměť bohužel neexistuje. To nám potvrzují i postoje novodobých nacistů a jejich výroky o osvětimské lži. Sociální demokraté mají nebo měli zřejmě velkou část nezakotvených voličů, kteří svou nespokojenost dali najevo přesunem voličské přízně ve prospěch komunistů nebo občanských demokratů. Podle toho, zda byli orientováni spíše pravicově nebo levicově. A paradoxně se tak stalo po legislativních zásazích ve věci reforem veřejných financí, kde vládnoucí koalice s největším zastoupením sociálních demokratů projevila snahu po odpovědném hospodaření státu.

Jenže to znamená vždycky nějaký druh utahování opasku, slibovaného pravicovými vládami, ostatně již od listopadu, ale nikdy vlastně neuskutečněného. Situace je v České republice o to komplikovanější, že narozdíl od tahounů opozice komunistického a prosovětského režimu, jímž bylo v 80. letech zejména Maďarsko a Polsko, existují u nás dvě silné levicové strany. Totiž zmíněná KSČM a sociální demokraté. Mají tedy levicově orientovaní voliči, zejména ti s nulovou společenskou pamětí, možnost přechodu v sympatiích od jedné strany ke druhé.

V Polsku i v Maďarsku, jak tvrdí politologové, totiž došlo k demontáži komunismu, narozdíl od Československa, kde došlo k jeho pádu, jakkoli byl nenásilný. Proto v obou zmíněných zemích se obě původně totalitní komunistické strany samy staly nositeli transformace totality v demokracii a jsou prakticky jedinými významnými levicovými formacemi ve svých zemích. Není proto v těchto zemích voličská podpora zmíněných levicových subjektů tak odsuzována, jako v případě českých občanů, kteří preferují komunisty před sociálními demokraty i před ostatními politickými stranami.

Pak je tu ovšem vždycky naděje, nehovoříme-li přitom o české pravici, která zejména v podání ODS jistě řekne při volbách své významné, ne-li vítězné slovo, naděje, která vyplývá z historického srovnání preferencí komunistů a sociálních demokratů v České republice. Jakkoli doháněli nebo dokonce předháněli v preferencích komunisté v období mezi volbami sociální demokraty, potom vždy v období voleb je sociální demokraté zřetelně porazili.

Spoléhal bych ovšem na jinou, popravdě řečeno, už asi poslední devizu, o níž se vždy zmiňuji. Nechť jsou a zůstanou komunisté barometrem nespokojenosti českého politického a veřejného života. Na všech demokratických silách i stranách této země by pak ale spočívala odpovědnost za budování příkladného demokratického státu, než by přesvědčil občany o rozdílu mezi svobodnou společností a režimem komunistické diktatury.