Komu ještě můžeme věřit?

Stejně tak jsme se mohli dozvědět i o odvaze několika málo lidí, kteří se tehdejšímu režimu vzepřeli.

Chtělo to jen trochu upřímnosti a ochoty poodkrýt nepříjemné stránky naší minulosti a přiznat si některá vlastní selhání. Možná to chtělo i trochu odvahy. Bohužel se ukázalo, že žádnou z těchto vlastností nemáme nazbyt. Namísto kýžené katarze jsme svědky obrácené a velice urputné verze boje o pravdivost rukopisů, kdy se část našich intelektuálních elit snaží dokázat, že nalezený dokument - tentokrát nikoli oslavující, ale hanící - naši minulost, je padělek.

Ke katarzi mohl pochopitelně nejvíce přispět samotný Milan Kundera. Bohužel zvolil nejméně věrohodný a důstojný způsob obrany. Když po letech rituálního mlčení poprvé promluví do médií, dalo se očekávat, že pronese závažné sdělení. Místo toho jsme slyšeli tezi o tom, že jde o atentát na autora, načasovaný těsně před frankfurtský veletrh. Toto je bohužel způsob obrany, který již ani naši politici, pokud je zrovna média při něčem nachytají, nepoužívají.

Obránci Milana Kundery se pak snažili zamlžit podstatu věci, jak to šlo. Vnesli do případu tolik iracionálních konstrukcí, až to vypadá, že o své minulosti nemáme šanci se nikdy nic dozvědět. Jejich hlavním argumentem je tvrzení, že archivy SNB a Státní bezpečnosti jsou nevěrohodné, proto jim nemůžeme věřit. Václav Havel dokonce v dalších čísle Respektu píše, že kdyby v této kauze nešlo o světově proslulého spisovatele, ale pana Vopičku, celkem nic by se nestalo.

Pokud vážně přijmeme teorii, že SNB, Veřejná bezpečnost a Státní berpečnost vytvářely úmyslně falešné záznamy - což ostatně většina odborníků zcela vylučuje - pak musíme pokládat za falešné všechny záznamy, které v archivech jsou a nikoli jen ten, který se týká proslulého spisovatele. Proč Václav Havel nebojoval stejně vehementně za všechny pány Vopičky , když se o nich v archivech něco našlo? Proč jsme přijímali lustrační zákon? Tyto otázky nikdo z vášnivých obhájců Milana Kundery bohužel nepřipustil.

Ještě škodlivější a morálně odpudivější byla ovšem tvrzení o tom, že udávat bylo v té době normální a že Kundera vlastně ani nemohl jednat jinak. Takový cynický a nihilistický postoj nejen převrací všechny mravní hodnoty, ale vysmívá se všem, kteří neudávali - ačkoli mohli. O těch, kteří proti režimu aktivně bojovali, ani nemluvě.

Nepřekvapuje, že nastalé hysterie se chopili politici a využili ji k posílení kontroly a svého vlivu na chod Ústavu pro studium totalitních režimů. Předseda Senátu si pozval ředitele na kobereček. Členové vlády se nechali slyšet, že pravidla pro zveřejňování historických materiálů by měla určovat Poslanecká sněmovna a Senát - tedy politici sami.

Fenoménu udavačství je typický nejen pro tuto zemi a nejen pro období komunismu. Nikoli náhodou se tak často a v různých obměnách objevuje v Kunderově díle. Nakonec je docela dobře možné, že nebýt toho, co se v březnu 1950 na koleji Kolonka stalo, Kunderovo dílo by nebyla tak hluboké, tak drásavé a tak slavné. Milan Kundera má možná pocit, že se se svým činem vypořádal ve svém díle. Bohužel měl ale jeho čin velice konkrétní dopad na život člověka, kterého udal. Nescházelo mnoho a skončil na šibenici. I tak ho to stálo mnoho utrpení a minimálně 14 let života.

Naše země má málo hrdinů. Má málo autorit, kterým můžeme věřit a za které bychom dali ruku do ohně. Je to samozřejmě k vzteku, že pokud se už někdo vyvede a dojde uznání ve světě, tak nám ho nějací holobrádci hned zase berou. Ale v otevřenosti a upřímnosti se pozná velkorysost národa. Bohužel se máme stále dost co učit.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .