Komise a arbitráž

Navíc stát v této souvislosti přišel o miliardy a v případě Diag Human není úplně vyloučeno, že přijde o další. Proto je v druhém případu smutné, že příslušná vyšetřovací komise má velmi pravděpodobně konstatovat, že stát si sice počínal neobratně, ale prý nejde prokázat zlý úmysl některého ze státních úředníků či dokonce spolčení s Diag Human. Tento názor je v konfrontaci s vývojem celé kauzy poněkud absurdní. Čím více informací se na veřejnosti objevilo, tím silnější je podezření, že do nevýhodné pozice dostali český stát někteří úředníci. Buďto byli naprosto neschopní, nebo naopak dobře věděli, co činí a z podivného chování museli mít nějaký zisk.

Připomeňme si, co je předmětem sporu. Firma Diag Human chtěla obchodovat s krevní plazmou. Na zásah ministerstva zdravotnictví z jejich záměrů nakonec sešlo. Proto chce firma i s úroky po státu odškodnění ve výši zhruba deseti miliard korun. Přitom podle dostupných informací stát už firmě vyplatil zhruba 326 milionů korun. K jejich výplatě došlo de facto v tichosti. Tento krok prý byl zdůvodněn tím, že jde o bolestné za poškození firmy právě v souvislosti se zakázkou na obchod s krevní plazmou. Pochybnosti o serióznosti firmy, která nedávala dostatečné záruky, byly v té době podle všeho na místě. Svědčí o tom například článek v týdeníku Respekt z března 1995, který napsal redaktor Martin Kontra. Pro přesnost ocituji některé pasáže.

Cituji: " Firma Diag Human není nikdo jiný než právní nástupce firmy Conneco. Ta se v roce 1990 pokusila vyvézt přes neexistující švýcarskou firmu do Lesotha několik set kilogramů Metachalonu, psychotropní látky, která je na seznamu zakázaných léčiv. V bouři následného skandálu se představitelům Conneca podařil husarský kousek. Přesvědčili policii o tom, že látku vlastně chtěli vyvézt omylem. Nevěděli prý, že se to nesmí. Proto bylo vyšetřování začátkem roku 1992 zastaveno. Firma se ale vzápětí dostala do novin podruhé. Její pracovníci navázali kontakt s některými transfúzními stanicemi v Čechách a bez povolení od nich nakupovali krevní plazmu. Tato činnost vyvrcholila odvoláním ředitele nemocnice ve Frýdku-Místku, která Connecu dodala okolo 600 litrů plazmy. Společnost vzápětí podala žalobu na tehdejšího ministra Bojara za omezování hospodářské soutěže. K soudu ale nedošlo. Plazmu nepovažují za zboží nikde na světě. Jde o látku nezbytnou pro krevní transfuze a pro výrobu léků podporujících imunitní systém, kterou je možno získat pouze při odběru krve a nelze ji ničím nahradit. Ministerstvo zdravotnictví export plazmy reguluje vývozními licencemi. Firmy, které povolení obdrží, musí zaručit, že budou naši plazmu zpracovávat odděleně, a všechny léky, které dodají zpět do Česka, budou vyrobeny právě z ní. Regulaci rozběhl v roce 1992 ministr Martin Bojar. Jeho úřad vybral v konkurzu dvě firmy. Zájem mělo i Conneco. Úředníci si však pamatovali její metachalonový byznys a ze soutěže ji vyřadili. Krátce po tomto neúspěchu prošel podnik důležitými změnami. Majoritní podíl si v něm během roku 1993 koupila Diag Human, švýcarská firma vedená českým emigrantem Josefem Šťávou. Koncem roku 1993 vypršela platnost licencí ministra Bojara a Rubášův úřad vypsal nový konkurz. V té chvíli se na scéně objevila Diag Human. Sítem však neprošla ani tentokrát. Nechtěla totiž krevní plazmu zpracovávat, ale pouze s ní obchodovat." Konec citátu ze článku Martina Kontry v týdeníku Respekt z března 1995.

Už tyto skutečnosti měly motivovat český stát k tvrdému soudnímu sporu. Nepochopitelně však došlo k jinému vývoji. Konkrétně k mimosoudnímu vyrovnání a posléze k vyplacení poměrně vysoké sumy. Spor s Diag Human zatím neskončil u klasického obchodního soudu, ale řeší se prostřednictvím tzv. rozhodčího soudu složeného ze tří právníků. Ti se snaží nalézt smírné řešení. Tím se podle právních expertů stát připravil o vysokou šanci na výhru. Proč se stát takto nepochopitelně zachoval, to patrně nedokáže zodpovědět ani příslušná poslanecká vyšetřovací komise.

Přitom vše nasvědčuje tomu, že se stát nedostal v tomto sporu do nevýhodné pozice na základě objektivních skutečností, ale že byl do ní zatlačen za přispění některých úředníků. Obecné tvrzení o pochybení státu se má rovněž objevit ve zprávě týkající se prohrané arbitráže českého státu se společností CME kvůli televizi Nova. Je přitom zajímavé, že se komise zaměřila především na arbitráž a ne na některé nestandardní kroky, které k arbitráži vedly. Přitom arbitráže probíhají za přísně stanovených podmínek a účastníci sporu se zavazují, že výsledek budou respektovat. Přesto se po prohře pokusil český stát arbitrážní verdikt zvrátit.

Příslušný soud však neshledal žádné zásadní pochybení v průběhu arbitráže, čímž výrok uznal. V současné době už ho nelze prakticky zvrátit a navíc peníze už byly dávno vyplaceny. Lze si jen těžko představit, že by se na úrovni mezinárodní arbitráže dali dva ze tří arbitrů podplatit jednou z nesvářených stran. Navíc je poněkud zavádějící tvrdit, že verdikt arbitráže byl postaven na jediném dokumentu, který možná nebyl autentický. Tím spíš, že rozchod Vladimíra Železného s původním investorem televize Nova, tedy společností CME, nebyl zrovna standardní.

Ve svém důsledku vedl k tomu, že CME o svoji investici přišla. Takže ji český stát de facto dostatečně neochránil. A právě důsledky tohoto kroku, skutečně stát podcenil, čehož jasným důkazem je prohraná arbitráž. Tím se dostáváme k závěru několikaměsíční práce poslanecké komise a k tomu, co už bylo řečeno na začátku. Smysl existence podobných komisí je velmi sporný.