Komentování schůzky v Evianu

I když o to protagonisté sporu o řešení irácké krize jistě původně neusilovali, podařilo se jim jedním dojmem vytěsnit jiný, možná nepříjemnější. Když nelze čekat převratné pozitivní výsledky, jako náhrada spolehlivě poslouží vyvolat očekávání zcela opačné, totiž obavy, aby se nestalo něco negativního. V případě evianského setkání to znamená na místo vyhlídek, co konkrétní přinese pro řešení potíží zadýchané světové ekonomiky a nerovnováhy ve vztahu Sever - Jih, se jako nejpodstatnější jednalo přemítání, zda si například americký prezident Bush a jeho francouzský hostitel Chirac podají ruce, či se dokonce vezmou kolem ramen.

Po každém přehnaném očekávání zpravidla přichází zklamání. To se potvrdilo i v evianském hotelu Royal. Státníci dobře věděli, že vztahy mezi stoupenci a kritiky iráckého tažení jsou natolik poničené, že pro členy jedné aliance se prostě nehodí, aby pokračovali v hádce. Jinak by právě onu alianci, která se vinou jejich sporů dostala do stavu klinického ochromení, mohli obrazně řečeno rovnou odpojit od přístrojů udržujících ji pracně při životě. Přátelských gest mezi Bushem a Chiracem proto bylo dostatek, ale zas ne příliš.

Hlubší, podstatnější důvod tohoto výsledku není těžké hledat. Vztahy mezi Washingtonem a Paříží se sice zklidnily, ale jejich základní rozdíly v hodnocení irácké krize se nezměnily. Prezident Bush je nadále přesvědčen, že tažení proti mezinárodnímu terorismu, který stál za útoky z jedenáctého září 2001, je oprávněn použít sílu a žádat od spojenců podporu pro takovýto krok. Prezident Chirac zase ještě minulý týden pro deník Financial Times připomněl svůj názor, že žádná válka se nestane legitimní jen proto, že byla vyhrána. Vzájemné oslovení "Jacques" a "George", při pondělním ranním setkání proto ještě nemusí znamenat usmíření, ale pouze upřímnost spojenou s poznáním, že prodlužování sporu není v ničím zájmu. Alespoň pro tuto chvíli.

Otřes, který prodělaly vztahy mezi oběma břehy Atlantiku, ještě není překonán a zda je vůbec možné jej překonat, ukáže až chování hráčů z Evianu v budoucnu. Až bude třeba dát jasně najevo svůj názor na řešení další možné mezinárodní krize. Protože, kromě vztahů mezi Severem a Jihem, tím hlavním, i když ne zcela zřetelně pojmenovaným problémem u evianských jednacích stolů, byla právě budoucnost vztahů mezi spojenci uvnitř Severoatlantické aliance, která po irácké krizi na svou definitivní odpověď o vlastním osudu stále ještě čeká.

Ostatně zmiňovaná nerovnováha, mezi rozvinutými zeměmi a zeměmi ještě se rozvíjejícími, se po posledním jednání G osmičky stěží vybilancuje. Návrhy z Evianu vypadají spíše tak, že důležitější je dojem, který je nutno vzbudit u ostatních partnerů kolem stolu, než dospět ke společné shodě, která má větší naději na úspěch, protože bývá účinnější než jednotlivé akce.

Jestli se státníkům nedaří řešit to podstatné, smysl pro gesta jim rozhodně neschází. Tiskové agentury hojně referovaly například o tom, že prezident Bush věnoval svému francouzskému hostiteli tři knihy o amerických Indiánech. Dobře vybraná pozornost má, ve chvíli osobní vztahy nabývají na významu, svou váhu. Pozornější pohled napoví, že to byl možná americký prezident, který dokázal být až vybraně rafinovaný. Což postřehli snad jen ti, kterým byla rafinovanost určena. Byl to právě francouzský tisk, který připomněl skrytý půvab daru pro Chiraca. Ten totiž, v roce 1992, když ještě stál v čele pařížské radnice, odmítl slavit pěti sté výročí Kolumbova objevu Nového světa, s tím, že k důsledkům této a dalších podobných výprav, patřilo vyvražďování původního amerického obyvatelstva.

O Georgovi Bushovi mladším se říkává, že má chvíle, kdy nepůsobí příliš bystře. Tentokrát mu jistě nikdo smysl pro jemný detail neupřel.

<!-- <<< -->