Kolaps v Kotli

Příkladem je Kotel, do kterého se diváci nechodí politikům obdivovat, ani jim naslouchat. V lepším případě kritizují, v horším se snaží ublížit. Naposledy to zažil Miroslav Kalousek, ke kterému byl po skončení pořadu přivolán do televize lékař. Strana, které je předsedou, teď řeší, zda by její představitelé neměli Kotel ignorovat. To ale vůbec není jednoduché rozhodnutí. Politik je i v případě tohoto formátu v pokušení věřit, že se prosadí a získá politické body. Také nechce být podezřelý, že se bojí lidí a jejich názorů. Zdá se, že účast v Kotli politici vnímají jako otázku odvahy a sebevědomí a nejspíše nechápou, že se jedná o otázku vkusu. Tento pořad je schopen zvládnout pouze člověk, který má hroší kůži, rád se hádá, anebo je masochista.

Pokud se politikovi některé z těchto vlastností nedostává, jako člověka ho to ctí, ale jako ústřední postavu televizní štvanice handicapuje. Jedinou šancí, jak otupit negativní emoce, je být v Kotli za chudáka. To ale neřeší zánět průdušek a teplota. Vizuálně připadá v úvahu ruka v sádře anebo berle. Je s podivem, že politici nepochopili, že Kotel nepotřebují, ale naopak Kotel potřebuje politiky. Dávno se mohli domluvit, že si tuto ponižující mediální proceduru odpustí. Jejich absencí by zanikl pořad, který nemá nic společného s demokracií, neprospívá politické kultuře a uráží dobrý vkus. Kotel je cenný jedině tím, že ukazuje, jak demokracie, politická kultura a dobrý vkus našim politikům, čest výjimkám, chybí.