Kofi Annan na návštěvě v Libanonu

Mohly by její současné diplomatické i vojenské aktivity v ohniscích konfliktů vést k tomu, že sjednocená Evropa, tedy Evropská unie, přece jen jednou dokáže spoluurčovat běh světa, jak by to odpovídalo počtu jejích obyvatel a její ekonomické váze ve světě? Možná, že to naznačí příští týdny a měsíce, kdy se evropští vojáci, jak už se teď zdá být jisté, stanou páteří prozatímních sil OSN v Libanonu. Jak se vůbec najednou před Evropou tato možnost otevřela?

Vlastně ne najednou ale postupně. Především jednotky evropských zemí přebírají už nějaký čas v rámci NATO čím dál větší zodpovědnost za udržení pořádku a stability v Afghánistánu. Ammeričanné majjí v Afghánistánu vlastní misi. Před časem byly Spojené státy nuceny svěřit evropské diplomacii vyjednávání s Íránem o jeho záměru vybudovat si podmínky pro výrobu jaderné zbraně. A od vypuknutí konfliktu mezi Izraelem a Hizballáhem, hrála evropská diplomacie významnou roli v úsilí o nastolení příměří. Takže fakt, že se jednotky evropských zemí připravují na to, že se stanou páteří - jak už se začalo říkat - mírového sboru OSN, který má zabránit novému vzplanutí bojů na jihu Libanonu, je jen dalším krokem v řadě evroských iniciativ.

V této poslední libanonské kapitole nástupu Evropy do konfliktních zón sehrála roli Francie. Spolu se Spojenými státy vypracovala rezoluci rady bezpečnosti č. 1701, která v Libanonu umožnila zastavení palby. Devastujicí střet trval v té chvíli už měsíc, země byla už značně paralyzovaná, ztráty na civilním obyvatelstvu byly neospravedlnitelné a Izrael nedosahoval hmatatelných úspěchů. Táž rezoluce rozšířila mandát pozorovací mise Spojených národů, UNIFIL, která už v Libanonu pracovala v síle 2000 vojáků. Nyní má dosáhnout počtu 15 000. Spojené státy nebudou, oproti minulosti, v Libanonu vojensky přítomné.

Hned po zastavení bojů poslala Francie do Libanonu ženijní předvoj, který měl zajistit průjezdnost komunikací pro přesun pětitisícového francouzského kontingentu do stanovišť UNIFILU. Francie předpokládala, že bude UNIFiLU také velet. Ale pak se všechno rázem zaseklo. Chirac a jeho ministryně obrany Michele Alliot-Marie prohlásili, že nepošlou víc než dvě stovky vojáků, nebude-li upřesněn mandát UNIFILU. Na zdánlivý zvrat francouzské pozice reagovala média od Washingtonu po Prahu podle obvyklého stereotypu: Francie opět zklamala. Jinak reagoval George W. Bush. Ztotožnil se s názorem, že vojenská mise v Libanonu potřebuje silný mandát, aby mohla splnit svůj úkol, a navrhl, aby k tomu Rada bezpečnosti přijala další rezoluci. Bushova reakce podržela Francii ale také byla v zájmu Ameriky. Úspěšné splnění mise mírových jednotek v Libanonu je pro Bushovu vládu klíčovou záležitostí od chvíle, kde začalo být zřejmé, že Izrael špatně odhadl sílu a taktické schopnosti Hizballáhu a že odhadl ještě hůř postoj Libanonců k tomuto militantnímu hnutí. Kdyby válka pokračovala, mohl se Libanon stát pro Izrael podobnou pastí, jakou je Irák pro Ameriku. Kromě toho jednotlivá ohniska konfliktů a napětí v jihozápadní Asii už opravdu hrozí tím, že se slijí v jednu rozsáhlou oblast válečného nebezpečí rozprostírající se od Bejrútu po Kábul.

Během několika málo dnů se záležitost mandátu UNIFILU vyjasnila, vojáci mírového sboru budou moci použít k sebeobraně i k prosazení cílů své mise zbraně. Příprava nástupu Francouzů i ostatních Evropanů, kteří na vyjasnění mandátu UNIFIL čekali se znovu a velmi rychle rozbíhá. Svět nakonec také mlčky uznal odůvodněnost francouzského požadavku.

Evropa není jen Francie. V současné době má evropská aktivita na mezinárodním poli , jak se zdá, jednu novou oporu. Italského premiéra Romana Prodiho. Ještě nedávno byl předsedou Evropské komise a dívá se na věci, aspoň podle mne, evropským pohledem. Jeho příslib tří tisíc vojáků pro UNIFIL není, jak někdo napsal, kompenzací odchodu Italů z Iráku. Je to spíš krok směřující vědomě ke zvýraznění role Evropy při řešení současného nejakutnějšího problému v celém komplexu blízkovýchodní krize. Krok učiněný přesně ve chvíli, kdy Francie jakoby zakolísala. Když teď Chirac znovu uplatňuje nárok na velení UNIFILu, nedělá Itálie potíže. Obě země ponechávají stejně rozhodnutí v rukou Kofi Annana.

Jak se to bude dál vyvíjet s posilováním UNIFILu v Libanonu uvidíme teprve po Annanových jednáních v Beirútu a Jeruzalémě. Zahájí-li UNIFIL plnění své mise, pak budou evropští vojáci, zdá se, opravdu jeho páteří. A evropská diplomacie bude patrně aktérem politických jednání, která se vůči Libanonu a Israeli musí odvíjet paralelně s rozmisťováním UNIFILu. Zastavení palby ještě není mír.

V celé záležitosti zjednávání míru v Libanonu nevystupuje ovšem Evropská unie jako celek. Pod vlajkou Unie nebudou jednotlivé kontingenty evropských zemí vyslané do Libanonu. Pod vlajkou Unie nejsou ani evropští vojáci v Afghánistánu. V obou těchto ohniscích krajního napětí se ale Evropa profiluje jako pojem při zjednávání míru, stability a demokracie. Proto je na místě se ptát, zda Evropa, ta sjednocená v Unii, přece jen nebude schopna překonat v nové situaci na světové scéně svou zahraničněpolitickou roztříštěnost a stát se respektovanou silou ve světové aréně. Naději, že tomu tak bude, může ovšem překazit fakt, že mise, v nichž Evropa přebírá zodpovědnost, jsou velice riskantní. Jejich úspěch není předem zaručen. Evropa prostě vstupuje na půdu, která se pro Ameriku stala velice horkou.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .