Koaliční bezvládí

Do chronického stadia se začíná pomalu dostávat i spor o způsob vyrovnání mezi státem a církvemi. Tady nejhlasitěji rebeluje hlavně část ODS. Tedy samozřejmě - stejně jako u zdravotnictví, také a hlavně opoziční sociální demokraté a komunisté. U těchto dalších hráčů u politického stolu ale pro tuto chvíli stačí vzít na vědomí, že na sebe mohou lišácky pomrkávat, co to dostali za neobratné protihráče, a patřičně z toho těžit. Nicméně, jejich úspěchy závisí na koaličních chybách a jejich využívání.

Výčet krizových momentů ale pokračuje. Ťafku Straně zelených uštědřil premiér Mirek Topolánek, když na Evropském jaderném fóru plédoval za jadernou energetiku. K vytažení tohoto červeného hadru na Zelené se sice schylovalo už dlouho. Ministr průmyslu a obchodu Martin Říman i další představitelé ODS v tomto ohledu vysílali mohutné signály. Přece jen je ale rozdíl mezi tím, když renesanci jádra po Evropě i v Česku podporuje jeden ministr.

A nebo když se pod výzvu, zařadit jadernou energetiku mezi ekologicky čisté zdroje, které mají pozitivní dopad na životní prostředí, podepíše premiér. Navíc před zraky Evropy. A při vědomí toho, že v době českého předsednictví Evropské unii možná budeme řešit slavný energeticko-klimatický balíček.

V každém případě Topolánek svým jaderným angažmá slušně přitopil pod už tak horkým vnitrostranickým křeslem Martina Bursíka, šéfa Strany zelených. A nebude to zase tak velká zkratka, když řekneme, že Martin Bursík rovná se účast Zelených ve vládě.

No a konečně tu máme uznání samostatnosti Kosova. Což se hrubě nelíbilo mimo jiné křesťanským demokratům. Jejich ministři pro návrh nezvedli ruku, a byli přehlasováni. Nejsilnější "protivládní" vystoupení ovšem patří prezidentovi Václavu Klausovi. Ani u něj to není překvapivý postoj, vlastně přesně naopak. Svou podporu Srbsku, obecně národním státům dává najevo dlouhodobě. To, že se prezident za krok české vlády veřejně zastyděl, ale velmi pravděpodobně znamená, že v následujících měsících bude větší horko i Topolánkovi v jeho křesle stranického předsedy.

Základní otázka, kterou by krizový manažer měl ale zodpovědět je, jestli tento propletenec zřetelně odstředivých zájmů a situací nakonec povede k rozpadu vládní koalice. A pokud ne, tak za jakou cenu. A jestli se ta cena vyplatí. A jakou v tom všem hrají roli blížící se krajské a senátní volby. Je to jen přechodná nervozita předvolebního období? Nebo začátek emancipace a náznak blížícího se takzvaného "Špidlova výkrutu"?

Tehdy na konci historického období opoziční smlouvy sociální demokracie změnila předsedu a začala se tvářit jako strana, která nemá s dosavadní politikou ODS vůbec, ale vůbec nic společného. Chystá se tedy k něčemu podobnému jedna nebo snad obě menší koaliční strany? Přičemž je vlastně pozoruhodná jedna věc. Hluk koaličních hádek jakoby naznačoval, že vláda nevládne. Jenže ona právě rozhoduje. Kontroverzně, jistě. Ale vládne. I to má svou hodnotu. Jak velkou, to bude koneckonců testovat 24. června stávka odborářů, no a na podzim už zmíněné volby.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .