Kněz Graubner distribuoval samizdaty a organizoval diskotéky bez alkoholu, po sametové revoluci se stal arcibiskupem

11. červen 2023

Pětasedmdesátiletý arcibiskup Jan Graubner za komunismu pořádal na Valašsku oblíbené a hojně navštěvované křesťanské diskotéky, šířil samizdaty, Chartu 77 ale nepodepsal. Státní bezpečnost ho evidovala jako zájmovou osobu, kterou však i přes různé pokusy nedokázala získat ke spolupráci.

Příběh arcibiskupa Graubnera není hrdinským odbojářským eposem, ale příběhem kněze, který kličkoval před státními úřady, aby mohl lidem duchovně sloužit, povzbuzovat v naději na svobodu a doprovázet je ve víře. 

Arcibiskup Jan Graubner v roce 2019 detailně vyprávěl o svém životě v olomouckém studiu Paměti národa téměř tři hodiny. Jeho vzpomínky jsou zpřístupněné v této internetové sbírce. Paměť národa vzniká díky tisícům drobných dárců. Děkujeme, že i Vy nás podporujete. Přijměte pozvání do Klubu přátel Paměti národa. Děkujeme.

Jan Graubner, díky své tiché a pokorné povaze, brilantně proplouval mezi věčně opilým a přisprostlým státním tajemníkem pro církevní záležitosti, udavači StB a dotěrnými soudruhy. Protože nechtěl ohrozit křesťanské společenství, které se kolem něj vytvořilo, odmítl podepsat Chartu 77: „Dostal jsem ji do ruky. Ale nepodepsal. V té době jsem se angažoval mezi kněžími v hnutí Fokolare. Duchovní hlavou hnutí byl kněz Karel Pilík. A ten říkával: Nechme to druhým a my zkusme pracovat naplno. Když na sebe tento štítek nevezmeme, můžeme působit v duchovní rovině trošku víc.“

Narozen v rodině velkopodnikatele, který neměl ani na nové oblečení

Jan Graubner se narodil 29. srpna 1948 v Brně. Rodina žila ve Strážnici. Kdyby se této země nezmocnili komunisté, nejspíš by vyrůstal v zámožné rodině velkopodnikatele. Jeho dědeček, babička, tatínek a strýcové vlastnili prosperující fabriku na pánské prádlo: firma Bratři Graubnerové. Po znárodnění v roce 1949 ji komunisté přejmenovali na národní podnik Šuhaj.

Jan Graubner na maturitní fotografii

S bohatými se komunisté vypořádali po svém: majetek zabavili, strýce poslali do vězení, tatínek musel nastoupit k pomocným technickým praporům, rodiny vystěhovali. Graubnerovi s pěti dětmi se nastěhovali do výminku na statku ve Strážnici. Maminka děti živila z malého žoldu, který jí manžel posílal z těžké vojny, vzpomíná arcibiskup: „Bylo to náročné. Tatínka jsme dlouho znali jen z fotografie.“

Graubnerovi obývali jednu větší místnost, k níž patřila ještě kuchyně. Žili velmi chudě, oblečení se dědilo ze sourozence na sourozence, hodně se přešívalo, vyspravovalo. Trvalo deset let, než se početné rodině podařilo získat důstojnější bydlení v jednom ze strážnických činžovních domů.

Děti prožívaly ústrky i ve škole: „Když pan učitel mluvil o zlých kapitalistech, tak se vždycky nezapomněl podívat na mě,“ pokračuje pan arcibiskup. Jeho rodina se hlásila ke katolické církvi. Společně se modlili, chodili do kostela, děti ministrovaly. Maminka je vedla k víře – řeklo by se – odborně, před svatbou učila katolickou věrouku ve farnosti jako katechetka.

Nebude knězem, dokud si neobstará dělnický kádr

Už na základní škole Jan Graubner přemýšlel o kněžském semináři. Po gymnáziu, na kterém maturoval v roce 1966, se přehlásil na teologii do Litoměřic. Když se ho při přijímacím pohovoru ptali na jeho původ, skončilo to doporučením, ať jde pracovat mezi dělníky, pak se uvidí.

Jan Graubner (vlevo) s kardinálem Miloslavem Vlkem (vpravo vpředu), biskupem Františkem Radkovským (vlevo vzadu) a biskupem Joachimem Reineltem z Drážďan (vpravo vzadu) v jižních Čechách (90. léta)

Jan nastoupil do gottwaldovských strojíren jako skladník. Po roce se znovu přihlásil. Přijali ho do semináře Cyrilometodějské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Přednášeli mu profesoři, kteří prožili komunistické pracovní tábory, věznice, dělnická zaměstnání.

Vše se na škole změnilo po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Vynikající a charakterní profesoři byli opět z vysokých škol vyhozeni. Když na fakultě dostal zákaz profesor na církevní právo, povolali soudruzi na jeho místo odborníka na pedagogiku a katechetiku: „Řekli mu: ,Ty musíš umět učit všechno, tak jdi učit právo!´ A on před nás přišel, v atmosféře bezpráví a vzdoru to všichni přijali s humorem, a řekl: ,Čestně vám prohlašuji, že právu nerozumím. Jsem vám ochoten předčítat ze skript pana Ryšky, který tu nesmí být. Kdybyste snad něčemu nerozuměli, tak ho najdete na chodbách, tam vám to snad vysvětlí,´“ líčí Jan Graubner absurditu doby po roce 1968. 

Kněz si dával dobrý pozor, s kým mluví a o čem

Již na studiích Jan Graubner tušil, že na fakultě aktivně působí mezi posluchači i profesory spolupracovníci StB: „Trochu nás to připravovalo na pozdější práci, kdy jsme věděli, že jsou mezi námi členové Pacem in terris či spolupracovníci StB. Jejich cílem bylo rozdělit nás. Kdybych se s nimi přestal bavit, budu s nimi vlastně spolupracovat. Tak jsem s nimi mluvil o počasí. O nezávadných věcech,“ vysvětluje arcibiskup Graubner.

Jan Graubner s papežem Janem Pavlem II.

Vysvěcen byl v roce 1973 biskupem Josefem Vranou, který spolupracoval se Státní bezpečností a podporoval kolaborantské sdružení Pacem in terris: „Myslím si, že to nebyl člověk, který by zradil své kněžství. Byl to člověk, který volil tuhle diplomatickou cestu, kde si uměl to svědomí volněji ohnout. Na kněžských schůzích když mluvil o politických věcech, podával je tak, aby to měl z krku. Jednou jsme ho jako tři zlínští kaplani pozvali na kafe a mezi námi mluvil úplně jinak. Povzbuzoval nás k tomu, ať nemáme strach a pracujeme, že jsme tady od toho. Vnímal jsem ten rozpor, ale můj dojem byl, že to nesl v sobě jako oběť,“ říká Jan Graubner.

Estébáci si kněze nejspíš nahrávali, ale k ničemu jim to nebylo

Jan Graubner s papežem Františkem

V Gottwaldově působil Jan Graubner jako kaplan v letech 1973 – 1977. Během té doby se, jako mnoho dalších duchovních, dostal do hledáčku Státní bezpečnosti. „Byly chvíle, kdy mě estébáci vyslýchali anebo si mě odvezli na celý den pryč. Pak byli ještě dvakrát u mě, chápal jsem to jako pokus o navázání kontaktu, chtěli mne získat pro spolupráci. Trvalo to tři čtvrtě hodiny. Vysvětloval jsem si to tak, že tehdy byly 45minutové kazety a kufřík ležel na zemi mezi jimi a mnou. A že chodili poslouchat na kázání také s kufříkem, to mi lidi říkali: ,Zase tam byl ten chlap, co stál na kůru pod reproduktorem,´“ vzpomíná Jan Graubner na chvíle, kdy jej StB snažila získat. Kněz Graubner s nimi hovořil mírně, laskavě a potvrzoval jejich fráze o světovém míru, ale zdráhal se promluvit o čemkoliv konkrétním.

Po mši na párek, kafe a samizdaty

Jan Graubner byl za trest, že se schází s mladými lidmi mimo faru a kostel, odeslán ze Zlína, tehdy Gottwaldova, do Vizovic.

Olomoucký arcibiskup Jan Graubner před převzetím státního vyznamenání 28. října 2008

Zde se kolem něj opět začala formovat ilegální síť kněží a farníků: „Církevní samizdaty se tu ke mně dostávaly ve větším množství a ode mě to šlo zase dál. Vyráběli jsme a šířili i pomůcky pro výuku náboženství. Všechno bylo na bázi důvěry. Jako kněží jsme se navštěvovali nebo jsme měli jednou za měsíc schůzky, kdy jsme po večerní mši šli na párek a čaj a přitom jsme si vyměnili informace a obsahy tašek. Byli i farníci, kterým jsem věřil, a tak jsem jim ty materiály půjčoval. Byl to risk. Měli jsme opatření. Na faře byla v sále zatemněná okna, aby nebylo vidět, že se svítí. Mládež sem přicházela různými cestami. Přes kostel, zezadu nebo normální cestou. Bývalo jich tam i šedesát. Už by se mi nevešli do kostela. Tak tehdy vznikala jakási síť, kdy se dělala setkání po domácnostech. Nově příchozí tam chodili a ti staří jim dávali materiály,“ vypravuje arcibiskup Graubner.

V kulturních domech na Valašsku spoluorganizoval oblíbené křesťanské diskotéky bez alkoholu: „Já se jich nikdy neúčastnil, ale dávali jsme společně dohromady program. Aby tam byla nějaká dupárna, ale i vážná hudba a nějaké zamyšlení. Trval jsem na tom, že budou bez alkoholu a do půlnoci,“ popisuje Jan Graubner.

autoři: František Vrba , Mikuláš Kroupa , Martin Kroupa
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.