Klára Vlasáková: Už moc nemůžem
Zatímco loni jsme si připomínali 30 let od sametové revoluce v rámci několika hromadných akcí, diskusí či panelů po celé republice, letos se spojíme maximálně online ze svých domovů.
Kulaté výročí před rokem vybízelo, abychom se více zaměřili na to, co se za poslední tři desetiletí změnilo nebo naopak nezměnilo k lepšímu. V téhle souvislosti byl často citovaný průzkum Paměti národa, podle kterého si zhruba třetina Čechů a Češek nad 40 let myslí, že za minulého režimu bylo lépe.
Čtěte také
Takový výsledek přinesl samozřejmě jednak nepochopení a údiv, na druhou stranu ale i snahu vidět životy dotyčných v jejich celistvosti. Lidé, kteří se necítí v současnosti spokojeni, nejsou ti, co „nepochopili demokracii“ a stačí jim ji trpělivě „vysvětlit“, ale zkrátka a jednoduše ti, kteří se nemají dobře.
Řídká sociální síť, nejistota a namydlená cesta, která vede mnohé lidi po úrazu, rozvodu nebo ztrátě práce do dluhů, nejdou v žádném případě odmávnout jako problém, který se týká jen pár jednotlivců.
Koronavirová krize toto všechno prohloubila. V dlouhodobě zanedbávané sociální oblasti se už na jaře začalo ukazovat, kolik Čechů a Češek má vážné problémy s nenadálým výpadkem příjmů, kolik lidí se pohybuje v nejistém švarcsystému, jak nedostatečně jsou ohodnoceny pečující profese, kolik domácností s dětmi nemůže utáhnout domácí výuku.
Co bylo od roku 1989 zanedbáno
Čtěte také
Zdálo se, že léto může představovat čas, během kterého bude možné některé z nejpalčivějších otázek vychytat a připravit se na druhou vlnu. Jenže namísto toho přišlo ujišťování ze strany Andreje Babiše, že se není čeho bát, a lehkomyslné odmítání i tak základních věcí jako znovuzavedení povinnosti nosit roušky.
Druhá vlna nás uvrhla do situace, kdy vyhřezlo tolik dlouhodobě přehlížených problémů, že to vypadá, jako bychom se najednou ocitli v jiné zemi. Kde jsou všechny ty výdobytky posledních 31 demokratických let? Kde jsou plody ekonomické konjunktury? Jak to, že ta příznivější období neposloužila jako prostor, během kterého jde řešit situaci lidí, která se v dobách krize stává neudržitelnou?
Pandemie víc než co jiného ukázala, nakolik potřebujeme fungující stát. Každý z nás si jistě vzpomene na řadu krásných případů solidarity – ať už jde o domácí šití roušek, přispívání potřebným, nebo dobrovolníky a dobrovolnice pracující v domovech důchodců. To všechno jsou aktivity, za které patří jejich strůjcům obdiv a vděk, ale přece by neměli zastupovat stát, a především pak pochybení jeho představitelů.
Čtěte také
Při letošním 17. listopadu je víc než kdy jindy potřeba vystoupit z „bludu opaku“ (to je výraz, který používá filozof Václav Bělohradský pro touhu po tom, aby přítomnost byla opakem minulosti, v tomto případě komunistické). Současný stav je totiž především výčtem, co všechno bylo od roku 1989 zanedbáno.
Není toho málo a následky budou pro celé skupiny obyvatel zdrcující. Přesto je možné právě v tomto uvědomění, že nejde dnešní pochybení svalovat na dávnou minulost, ale že jsou pevně srostlá s naší žitou přítomností, najít sílu si s nimi poradit. Vyčpělý slogan „Díky, že můžem“ by tak mohl být změněn na „Tak díky, ale už moc nemůžem“.
Autorka je dramaturgyně a scenáristka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
