Kinského palác není Kinského?
Čech nebo Němec? Občan pouze Argentiny, nebo zároveň i České republiky? Definitivní odpověď na tyto klíčové otázky by mohla vyjasnit další osud zhruba stovek žalob týkajících se majetku zabaveného po druhé světové válce na základě tzv. Benešových dekretů. Řeč je o Františku Oldřichu Kinském. Ten se domáhá vydání majetku ve výši zhruba čtyřiceti miliard korun. K němu by mu mělo pomoci více než 150 žalob. Většina z nich nebyla dosud pravomocně ukončena. Některé byly zamítnuty.
Naopak například pozemky v Újezdě u Chocně patří podle definitivního výroku soudu opět Kinskému. Ten uspěl ještě v dalších čtyřech případech. Zjednodušeně řečeno, Kinský se snaží dokázat, že se na něj tzv. Benešovy dekrety nevztahovaly a ani vztahovat neměly. Tento argument podporuje tím, že nikdy nebyl Němcem. Prohlašuje, že má české a argentinské občanství. "Jsem ale v první řadě Čech, a až potom Argentinec," tvrdívá u soudu Kinský. V této souvislosti je zajímavé, že musí používat tlumočníka, protože český jazyk prakticky neovládá. Rovněž je zajímavé, že stát se snaží dokázat, že Kinský není občanem České republiky.
Ministerstvo vnitra totiž označilo za neplatné rozhodnutí úřadu Prahy 1, který v roce 2001 osvědčení o českém občanství vydal. Přitom tento krok už byl napaden a vyšetřování prokázalo, že úřednice nepochybila. Nyní se český stát snaží dokázat, že podobnou otázku může řešit pouze krajský úřad Ústeckého kraje. Ten zatím definitivně nerozhodl, jak je to s českým občanstvím Kinského. Sporné je rovněž to, zda byl Kinský Němcem nebo Čechem. Právě na přiřazení Kinského k první národnosti je postaven verdikt obvodního soudu pro Prahu 1, který odmítl přiřknout Kinskému palác Kinských na Staroměstském náměstí v Praze.
Právě tato budova patřila k nejznámější součásti Kinského žaloby na navrácení majetku. Navíc ve svém názvu nese jméno rodu. Ani to nebylo Kinskému nic platné. Samozřejmě má šanci se proti verdiktu odvolat. Výrok soudu je dále založen na konfiskačním výměru. Ten podle Kinského obhájce není podepsán, orazítkován, datován ani adresován Kinskému. Z toho vyvozuje, že i kdyby náhodou ke konfiskaci došlo, neproběhla v souladu s právem. Patrně důležitější je to, zda byl Kinský v době konfiskace Němcem. Pak by se na něj mohly vztahovat tzv. Benešovy dekrety. I když i to je sporné. V době, kdy k moci nastupovali nacisté, byl dítě. Takže s nimi mohl jen těžko kolaborovat.
Navíc před Němci jeho rodina utekla právě do Argentiny, tedy do vlasti jeho matky. Pokud je pravda, že majetek zdědil po strýci už v roce 1938 a pokud je rovněž pravda, že nesplňoval podmínky, za kterých by se na něj vztahovaly konfiskační Benešovy dekrety, pak by mu měl být majetek vydán. Ne na základě restitučních nároků, ale na základě určovací žaloby, že právně nepřestal být vlastníkem určitého majetku. Problém je v tom, že od jeho zabavení uplynuly už desítky let. Mezitím na některých pozemcích vyrostly budovy, které tam lidé postavili v dobré víře. Kdyby museli toto území opustit, byla by to nová křivda.
Právě na restitučních kauzách tohoto typu je názorně vidět, že je de facto nemožné, aby dopadly ke spokojenosti všech. V soudních sporech se totiž těžko dělá kompromis. Ten je navíc po hysterických reakcích některých českých politiků prakticky vyloučený. Takže v tomto konkrétním případu existuje jediná jistota. Ať už kauza Kinský nakonec dopadne jakkoli, spravedlnost pokaždé zapláče. Je v této souvislosti dobré připomenout jiné restituční spory, které politiky nechávají v klidu a kvůli nimž se nesnaží burcovat veřejné mínění. Řeč je především o domech, které byly zabaveny českým emigrantům a exulantům a které za velmi výhodných podmínek získali prominenti komunistického režimu. Ti se nyní ohánějí slovy o dobré víře a soudy na to často slyší.
Zkrátka nejde o miliardy a navíc ani o státní majetek, tak ať si poškození lámou hlavu sami a neotravují politiky s tím, že spravedlnost je slepá. Přitom v konkrétním sporu o jeden dům by být neměla. I na tomto odlišném přístupu části českých politiků k restitučním sporům se jasně ukazuje, že kauza tzv. Benešových dekretů je velmi citlivá a že ji politická reprezentace nedokázala definitivně vyřešit.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor


Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.