Když se topí Titanic

Mezi poštou, ať už elektronickou či onou s tradiční , dnes už trochu nostalgickou poštovní známkou, se objevil i dopis jednoho z experimentátorů, ing.Petra Bratského. Je ve své podstatě pokračováním debaty na téma věčně aktuální a o to naléhavější - které lze stručně shrnout do konstatování, že sociální napětí, nespokojenost a rostoucí agresivita, zatím ve verbální podobě, jsou pro naši dobu chrakterističtější než radostné zvolání reklamního panelu : Náš vůz koupíte již za pouhých 499 999 korun.

Abych co nejstručněji shrnul to, co jsem experimentu vytýkal : za prvé se mi dodnes zdá, že hra na invalidu, která končí tím, že hráč po měsíci bere opět schody po dvou a konstatuje přitom, kterak nepříjemné je mít ochrnuté tělo, je v zásadě nepříliš etická /z obecného hlediska, nezpochybňuji dobré úmysly aktérů zmíněného scoiálního pokusu být také jednou chudý/, ale především - výsledek není úměrný předchozímu odříkání a úsilí. Dovedu si představit, že většině cestujících na Titaniku v posledních minutách před tím, než se nepotopitelný parník potopil, nebylo právě do zpěvu , ale k tomu nepotřebuji absolvovat simulovanou katastrofu za patřičného dohledu.

Zajímá mne závěr oné sociální akce - prohlášení, že za životní minimum se žít nedá.

Mohu jen zopakovat, že zde je na místě odpověď, kterou veřejnost právem od zákonodárců očekává : co tedy s tím?

Vydat knihu laciných receptů je cosi podobného jako vydat příručku pro bezdomovce - "Jak přežít na ulici" s dobře míněnými radami, že například bezpečným útočištěm při dvacetistupňových mrazech je útulné prostředí městské kanalizace. Pro lidi žijící v kanálech je potom možné sepsat receptář -" Jak vycházet s potkany" a "Kterak se spřátelit na život a na smrt s krysami" nebo "Radost ze života v poněkud ztížených podmínkách". Byl bych velice nerad, kdyby cokoli na toto téma řeknu, bylo považováno za polemiku v osobní rovině. Jedná se o problém obecný a nový pod sluncem jistě není.

Erich Fromm se v knize Mít či nebýt? ,zabývá hledáním odpovědí, které sice nejsou návodem k vyřešení našich aktuálních sociálních problémů, nicméně upozorňují na to, že už v hluboké minulosti se lidé snažili přispět k uspořádání společnosti, především pak vztahu jedince k sobě samému i celku.

Mistr Eckhart, středověký myslitel, který se zasloužené pozornosti dočkal přibližně 600 let po své smrti, stanovil jednu ze svých základních tezí v proslulém kázání o chudobě, kde říká :"Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské." Hovoří ovšem o chudobě vnitřní a na alespoň stručný výklad rozdílu vlastnění poznání a aktem poznání, tedy vztahem proniknutí k příčinám věcí, není v jednom rozhlasovém komentáři prostor.

Carl Gustav Jung se v díle Aion, s podtitulem "Příspěvky k symbolice bytostného Já ", zabývá učením dominikánského mnicha Eckahrta rovněž velice podrobně a myslím, že plausibilně vysvětluje podstatu jeho myšlenek. Ovšem i zde platí právě řečené : komentář není místo k nekonečnému citování klasiků.

Držel bych se ,poněkud přízemně, podstaty nynějšího aktuálního postexperimentálního stádia. Zákonodárci ukončili svůj pokus a teď už půjde jen o to, jakým způsobem jej dokáží prakticky zúročit.Nedávám takové snaze příliš velké šance, jak praví už citovaný Erich Fromm : Naše soudy jsou krajně jednostranné, protože žijeme ve společnosti, která se zakládá na soukromém vlastnictví, zisku a moci jako pilířích své existence. Konec citátu.

Na závěr se můžeme shodnout alespoň na tom, že sociální napětí roste, s ním úměrně i nebezpečí etxtremistických politických stran a jejich příznivců, jichž bude přibývat s prohlubující se propastí mezi těmi, kteří se mají dobře, těmi, kteří zuby nehty brání svou životní úroveň i těmi, kteří živoří či jim to už přímo hrozí.

Jedno je jisté : otázka sociální je několik měsíců před naším vstupem do Evropské unie problémem číslo jedna.

V těchto zeměpisných šířkách i délkách chtějí lidé jistotu, bohužel mnohdy za každou cenu.Ostatně - ani zákonodárci, míněni všichni nejsou výjimka.

I oni se starají o své existenční jistoty a velice důsledně. Placeni jsou ovšem od toho, aby se starali, nebo či spíše pracovali ve službě občanům. Demokratické instituce mají sloužit, nikoli vládnout.