Když politik prohlédne, může to být malér

8. září 2003

Paní Marie Součková, dnešní ministryně zdravotnictví, nedávno překvapila názory, jaké by předtím od ní nikdo nečekal. Především se vyslovila pro finanční spoluúčast pacientů v podobě poplatku za návštěvu u lékaře, za recept a také pro razantní snížení počtu nemocnic.

Signál to byl politicky neprozíravý a paní ministryně za něj schytala co proto. Také na naší stanici. Je to tak, ponechme na chvíli stranou, zda jde o nápady dobré či nedobré, důležité je, že odporují programu strany, jíž je paní ministryně představitelkou a vysokou funkcionářkou. Odporují zejména předvolením slibům a není vyloučeno, že samo jejich vyslovení stranu zaskočilo, možná i zneklidnilo. Přitom nepokojů je v této straně v poslední době až až. Snad by si s její soudržností paní ministryně neměla zahrávat, není-liž pravda?

Ponechám-li pro změnu stranou politickou průchodnost námětů paní Součkové a pozdržím-li se na chvíli u samotného jejich obsahu, cítím se nucen prohlásit, že to vůbec nejsou hloupé nápady. Nemocnic máme víc, než uživíme, a pravděpodobně i víc, než potřebujeme. A bez finanční spoluúčasti pacientů neudržíme nejen stávající úroveň léčební péče, ale patrně ani stávající strukturu našeho zdravotnictví.

Z jistého hlediska je zdravotnictví asi nejobtížnější resort, protože se týká naprosto všech občanů a navíc způsobem existenčně významným, neboť v něm jde o zdraví, o život. Nelze tedy počítat s tím, že by jeho transformace probíhala za nezájmu veřejnosti, což nelze říci například o školství. Naopak je nutno počítat s obrovským zájmem a navíc s ostražitostí, neboť jakákoli systémová změna, i ta životně nezbytná, pokud někomu přinese újmu, vyvolá příkře odmítavou reakci. A to i tehdy, bude-li se ta újma týkat jen některých, protože my ostatní budeme mít pocit, že jsme těmi dalšími na řadě.

Předělávat zdravotnictví je proto rýpáním do vosího hnízda. Myslím, že to všichni vědí. V takové situaci se osvědčuje pštrosí taktika, která v tomto případě spočívá v neochotě uvědomit si nezbytnost jeho systémových změn. Žádný politik, který se chtěl ve svém postavení udržet, proto naplno nesdělil, jak se věci mají. Snad jen Miroslav Macek kdysi dávno, když ještě působil v politice, si nebral servítky, ale při jeho dobrodružné nátuře nebyl brán příliš vážně, ani když kápl božskou. Svého času ministroval nad zdravotnictvím Jan Stráský, tedy člověk, působící serióznějším dojmem. Ani on nezamlčoval mizérie resortu, protože mu ale byla Mackova prostořekost cizí, činil tak velmi šetrně. Tak se stalo, že jeho varování byla přeslechnuta.

Někdy se stane, že se člověk pustí do neznámého díla s brýlemi mámení na nose, ale že tíha reality ho přiměje, aby je odložil. Pokud tak učiní, svědčí to o jeho morální zachovalosti. Je-li přitom politikem, má na vybranou. Může jít, jak se říká, od toho. K takovým nenápadným stažením se z politické scény u nás došlo několikrát. Takový politik může u toho zůstat a v duchu nově nabytého poznání se snažit, co mu síly stačí, pak se uvidí.

Domnívám se, že toto je případ premiéra Špidly a snad několika lidí v jeho blízkosti. Jak dopadne paní ministryně Součková, to nevím. Ale prohlédla, myslím, správným směrem. Nemocnic je moc a bez finanční spoluúčasti to nepůjde.

autor: Petr Příhoda
Spustit audio