Když politik něco plácne...

Ne že bych byl vůči kvalitě těch plácnutí nevnímavý. Často je hluboce podřadná a svědčí o momentální duševní indispozici jejího původce. Buď mu stoupla hladina adrenalinu, nebo se mu zhoršilo prokrvení mozku. I horší věci ho mohly potkat. Ale to je teď vedlejší. Je pozoruhodné, jak v těchto případech síla a moc slova, navíc takového, které lze pokládat za "úlet", triumfuje nad smyslem činu.

Příklad: některé činy paní ministryně zdravotnictví mohou živit obavu z ponuré budoucnosti jejího resortu. Ale teprve její nervózní reakce na pohrůžku jakéhosi psychopata přiměla dva krajské hejtmany k tomu, aby žádali její demisi. - Anebo případ policejního prezidenta: byla to jedna věta (zde se domnívám, že víc než o úlet šlo o účelové vytržení z kontextu) - tedy jedna věta, která spustila celou lavinu naléhání na jeho odstoupení.

Jistě, může tomu být i tak, že ten dotyčný vyvolává u svých politických odpůrců dlouhodobou nespokojenost, která dokonce vzrůstá. Ale proč proboha čekají, až se uřekne? Proč ten důraz na cosi tak druhotného, jako je dojem z nějakého plácnutí?

Tuším, proč to tak je. Protože faktické působení nějakého politického činitele, jeho koncepčnost, jeho rozhodování, je tématem příliš náročným. Jeho posouzení vyžaduje od kritika informovanost, analytické myšlení, vlastní koncepčnost, jazykovou vybavenost (nemyslím cizí řeči, ale mateřštinu) - a to vše je příliš náročné. Snadnější bude počkat si, až náš nesympatický politický protivník uklouzne. A pak mu to spočítat.

Pěkně to ilustruje pan poslanec Hojdar. Ať se namáhám, jak chci, nemohu si vzpomenout, že by tento muž někdy oslnil veřejnost imponujícím výtvorem svého ducha. To on zareagoval na "esemesku", kterou ministr Ambrozek rozeslal podnikovým ředitelům. Nechválím ho za ni, byla projevem ztráty sebekontroly. Ale byl to pan poslanec Hojdar, který (s odpuštěním) učinil z "pšouku" politikum.

Tuším tu souvislost obecnější, významnější a svým způsobem dosti neblahou. Duševní obsahy mnohých příslušníků naší politické elity, způsoby jejich vnímání, cítění, myšlení a vyjadřování, jsou spojeny jakýmsi pupečním provazcem s praxí nepříliš seriózních médií. Pokud nějaký žurnalista preferuje bulvární manýry, dělá to proto, že mu to vynáší. Přistihne-li politika při jeho verbálním kiksu, pochopitelně zajásá. Je to pro něj cenná kořist. Pokud mu ale při tom jiný politik asistuje nebo si dokonce tuto manýru osvojil a praktikuje ji na politické scéně, zřejmě mu uniká, že scéna mediální a scéna politická není úplně totéž (i když jsou obě na sebe odkázány). Obávám se, že tato fúze politiky a žurnalistiky - lépe řečeno: žurnalismu a politikářství - je u nás na postupu. To podstatné z politiky, její meritum, je zastřeno exhibicionismem politiků, a kdoví, zda za touto clonou ještě vůbec existuje.

Blíží se datum 17. listopadu, tedy i příležitost k různým tzv. reflexím. Dovolím si jednu stručnou. Za těch 15 let se u nás stala spousta věcí, které se stát neměly, a jiné, které se měly stát, se nestaly. Ale upřímně řečeno: bylo to zábavné, není-liž pravda?