Kdy neplatí přednost v jízdě

Když se však zaposloucháte do rytmu rychlejší písničky nebo jednoduše spěcháte a zapomenete, že předpisy v obci dovolují nejvýše padesátku, situace se diametrálně mění.

Nejenže se vystavujete riziku postihu ze strany policejní hlídky nebo překvapení v podobě dopisu s modrým pruhem, ale můžete snadno přijít i o své právo přednosti. Platí při tom přímá úměra: čím rychleji jedete, tím rychleji jej také ztratíte. Tak alespoň ve svém rozhodnutí z června letošního roku judikoval Nejvyšší soud a já se nyní k tomuto případu vracím ve svém komentáři.

Před dvěma roky v prosinci se na cestu autem s rodinou vydala i mladá, dvacetiletá řidička z Havířova. Bohužel pro ni na tuto cestu do konce života nezapomene, protože při ní zemřel člověk a dalších pět osob utrpělo zranění. Na křižovatce nedala přednost vozidlu jedoucímu po hlavní a došlo ke srážce. Soud následně rozhodl, že jízda má být na dlouhou dobu její poslední. Celý případ byl přitom dokonalou shodou nešťastných okolností. Kdyby řidička sama přijížděla po hlavní, nehoda by se nestala.

Kdyby se v okamžik před přidáním plynu podívala ještě jednou doleva, mohla střetu zabránit. A to stejné platilo i pro řidiče druhého auta. Kdyby zareagoval včas, stihnul by se vyhnout. Konečně kdyby dodržel předepsanou rychlost v obci, oba by bezpečně projeli a nad celou událostí by se nikdo nepozastavil.

Poslední z popsaných "kdyby" se pro vyšetřování nehody také stalo klíčovým. Znalecký posudek dovodil pochybení na obou stranách, když řekl, že při dodržení maximální dovolené rychlosti řidičem by se vozidla minula ve vzdálenosti třiceti metrů. Současně však dodal, že bylo v možnostech řidičky podívat se před započetím jízdního úkonu ještě jednou ve směru přijíždějícího vozidla a ujistit se tak o jeho bezpečné vzdálenosti. Soudy prvního a druhého stupně shodně rozhodly o vině řidičky a uložily jí sedmiměsíční podmínku za trestný čin ublížení na zdraví a zákaz řízení na dobu třiceti měsíců. Dotčená řidička se s takovým verdiktem pochopitelně odmítla smířit.

Je důležité si uvědomit, že ačkoli se samotná výše trestu může zdát minimální, rozhodnutí o vině znamená celou řadu dalších důsledků. V takovém případě totiž může být řidička volána civilním soudem k odpovědnosti podle § 420 občanského zákoníku a poškozený úspěšně nárokovat náhradu škody. I kdyby však řidička škodu uhradila, navždy jí zůstane zápis v trestním rejstříku "pravomocně odsouzena za trestný čin ublížení na zdraví", a bude tak chtě nechtě odsouzena k životu na kraji společnosti. S takovým šrámem ji dnes v podstatě nikdo nezaměstná. Zákoník práce hovoří o možnosti rozvázat pracovní poměr, pokud je zaměstnanec pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce minimálně jednoho roku, ale praxe je taková, že před přijetím do zaměstnání si každý vyžádá výpis z rejstříku a dále již nebude pátrat po okolnostech, které trestný čin provázely.

Nejvyšší soud patrně o důsledcích odsouzení příliš nepřemýšlel, ale přihlédl ke svému předchozímu judikátu, kterým řidička argumentovala v obhajobě. Totiž že samotné porušení povinnosti spočívající v nedání přednosti v jízdě nemusí zakládat odpovědnost, pokud k němu přispěla druhá strana závažným nedodržením předpisů. Z výše uvedeného následně dovodil klíčovou právní větu: "Řidič, jenž dává při jízdě křižovatkou přednost vozidlům přijíždějícím po hlavní silnici, nemusí dát přednost absolutně všem vozidlům, která v libovolné vzdálenosti od křižovatky vidí, ale pouze těm, která jsou již natolik blízko, že vjetí jím řízeného vozidla do křižovatky by u řidičů jedoucích po hlavní silnici vyvolalo nebezpečí nutnosti náhlé změny směru nebo rychlosti jízdy. Pokud však řidič na hlavní silnici jede rychlostí, která výrazně překračuje maximální povolenou rychlost a řidič přijíždějící do křižovatky po vedlejší silnici nemá důvod předpokládat takové překročení, za případnou kolizi musí nést odpovědnost řidič jedoucí po hlavní silnici."

Uplatnila se tak opět klíčová zásada proporcionality, která u řady případů sehrává zásadní roli. Ačkoli by se totiž jejich právní posouzení mohlo jevit jako jednoznačné, po zohlednění všech okolností může být konečný verdikt odlišný. Měřítkem je v takových případech úvaha, co vše lze požadovat od průměrného, rozumně uvažujícího člověka, jímž v uvedeném případě dotčená řidička zcela nepochybně byla.

Na závěr si neodpustím dodat jednu skutečnost, která je přes značný posun ve vnímání práva v tomto státě stále ještě přehlížena. Ačkoli je český právní systém založen na principu psaného práva, kdy jsou pro posouzení případu rozhodující platné právní předpisy, stále větší roli hrají soudy a jejich předchozí rozhodnutí. Mnozí argumentují, že se tím nebezpečně vytrácí kontrola soudní moci, ale případy, jako je tento, jasně ukazují, že čas od času je interpretační role soudu nezastupitelná. Věřím proto, že si z červnového rozhodnutí Nejvyššího soudu vezmou řidiči ponaučení a až zase pojedou ukolébáni po hlavní silnici, vzpomenou si, že rychlá jízda se nevyplácí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .