Kdy Česko dožene Evropu

Odpověď je prostá a jasná: je to prakticky vyloučeno. Podívejme se, jak to v posledních letech s přibližováním Evropě probíhalo. Ještě v roce 2000 byly příjmu českých občanů proti průměru Evropské unie zhruba čtvrtinové, dnes je to však už polovina. Mzdy se přiblížily k těm evropským, takže Češi berou čtvrtinu toho, co evropský průměr. Zároveň jsou ceny stále dvakrát nižší. Byl to pozoruhodný skok a téměř se zdá, že by to mohlo ještě jednou podařit, byť z vyšší základny.

Ovšem při pohledu na čísla je to krajně nepravděpodobné. Aby se mzda mohla zvýšit čtyřikrát za deset let, to by znamenalo roční zvýšení o nějakých třicet procent. Přitom by se ještě muselo počítat s tím, že koruna bude posilovat tak, že vymaže ze srovnání zvýšení příjmů na západě Evropy.

Ovšem už jsme si zvykli nebrat nadsazené výroky našich politiků vážně. Přesto stojí za úvahu, kam by tedy měla Česká republika za příštích deset let dospět.

Nejbližší metou je úroveň jihoevropských členských států Evropské unie, zemí, jako jsou Řecko, Španělsko, Itálie nebo Slovinsko. Tyto země dosahují tří čtvrtin příjmů evropského průměru, konkrétně Německa, Francie, Rakouska a států Beneluxu.

Experti Českého statistického úřadu, kteří analyzovali trh práce v evropských zemích, už také doporučili způsob, jakým dalšího pozoruhodného úspěchu dosáhnout. Je to prosté, je třeba investovat do vzdělání.

Česko potřebuje dosáhnout alespoň toho, že bude mít pětinu občanů produktivního věku s vysokoškolským vzděláním. Zároveň začne investovat do celoživotního vzdělávání, jak se o to pokoušejí třeba Španělé a Slovinci.

Úvaha statistiků je namístě. Nejbohatšími zeměmi Evropy - pokud jde o příjmy obyvatel - jsou Švédsko, Finsko, Dánsko, Irsko a Velká Británie. Čtyři z těchto zemí (s výjimkou Velké Británie) mají třetinu pracovních sil s vysokoškolským vzděláním. Rovněž čtyři z nich (s výjimkou Irska) loni vykázaly dvacetiprocentní účast zaměstnaných osob na celoživotním vzdělávání. Není náhodou, že v těchto kategoriích nefiguruje žádná jiná evropská země.

Česko ovšem do vzdělávání nějakým dramatickým způsobem investovat nechce. Konkrétně Topolánkova vláda zmrazila výdaje ministerstva školství. Nezbytná reforma vysokých škol, které dosud nedokázaly ani pokrýt poptávku po studiu, natož aby se naučily spolupracovat s průmyslem či službami, se odsouvá do příštího volebního období. Systém celoživotního vzdělávání začal pomalu vznikat, ovšem stát pro něj neuvolnil žádné investice.

Otázka tedy zní, jakým způsobem by chtěli Topolánek a jeho lidé dokázat, že se Česko vyrovná například Španělsku, nebo Itálii. Pokud člověk naslouchá výrokům ministrů a sleduje, co dělají, tak musí připustit, že se zcela upřímně snaží otevřít podnikatelské prostředí. Pokračuje se ve snižování podnikových daní i v čištění podnikatelských zákonů.

Zásadním momentem má být reforma trhu práce. Přísnější předpisy donutí nezaměstnané, aby se rychle rekvalifikovali, zároveň se země otevře všem pracovníkům z ciziny, včetně těch, kteří mají pouze učiliště. Své investice stát zaměří na dopravní infrastrukturu.

Takový je zhruba souhrn opatření, které vláda chystá, aby se Česko zařadilo mezi nejbohatší země Evropy. Je z toho zřetelně vidět, že ministři míří jiným směrem, než ukazuje hlavní trend evropské, ostatně globální prosperity.

Jde spíše o budování základních dopravních sítí, využití nepříliš kvalifikovaných pracovních sil a jednodušší administrativou ulehčit provoz především menším podnikům.

Jestli Čechy při takové strategii čeká nějaký výjimečný vzestup, lze vážně pochybovat.

Střízlivě vzato, Česko tím dosáhne nejvýš toho, že vybuduje běžný evropský standard v infrastruktuře, právu a podnikatelském prostředí. Není na tom nic špatného, těžko se však dá hovořit o nějakém dobývání vysokých evropských vrcholů. Kdo vidí spíše černými brýlemi, ten by mohl hovořit o tom, že Češi investicemi do betonu a podporou méně kvalifikované práce promarní jedinečnou příležitost k vzestupu.

Možná ale jde opravdu jen o přehnanou rétoriku a jsme přece jen na správné cestě.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .