KDU - dnes v mimořádné tísni

Politika je přitom skrznaskrz záležitostí tohoto světa. Čili: politické strany hlásící se ke křesťanství mají ve svém genomu přímo metafyzický rozpor. Nemohou za to, ten rozpor prostě existuje. Jsou jím poznamenány všechny křesťanské strany Evropy. Mají potíže s formulací svého programu.

Před sto lety je neměly. Tehdy fungovaly jako politická křídla většinových církví a čelily těm modernizačním trendům, které vnímaly jako zhoubné. Tato kapitola jejich dějin je dnes málo známá. Připomínám, že modernizace (zejména industrializace a urbanizace s rozkladem tradičních pospolitostí včetně rodiny) není vždy člověku přátelská. - Ještě po 2. světové válce přispěly křesťanské strany v Německu a Itálii k demokratické konsolidaci svých poražených zemí. Italská se časem zhroutila (pro svou zkorumpovanost) a německá má potíže.

Naši lidovci, kteří existují od počátků 1. republiky, to mají zvláště nesnadné. Působí v prostředí, které je jim tradičně nenakloněno. S katolictvím jako vírou, kdysi většinovou, jsou Češi na štíru. Politický katolicismus, čili klerikalismus, měl za Rakouska pověst neblahou. Právem, pro svou intelektuální slabost. Pro jeho zcivilnění učinil mnoho Jan Šrámek, patriarcha našich lidovců. Jeho strana byla oporou demokracie i masarykovského Hradu, i když jí bylo předhazováno "rakušáctví". Obstála i za nacistické okupace. Ztratila dech až při konfrontaci s poválečnou expanzí komunismu. Jako všechny nekomunistické strany. Ale i tehdy se nejvarovnější hlas ozval právě z jejich řad. Za všechny jmenuji Hanu Koželuhovou (smutně dodávám, že ji stárnoucí Šrámek ze strany pragmaticky vyloučil).

Následovalo tzv. národněfrontovní období strany. Snadný důvod, jak ji diskreditovat. Ví se o tom málo. Její vedení dosazoval režim, v členstvu však přetrvával (někdy bídně) původní lidovecký étos. Zapomíná se na lidovecké mukly, kteří i v nelidských podmínkách komunistických kriminálů promýšleli příští podobu křesťanské strany. Za všechny jmenují Jaroslava Cuhru. Jméno dnes neznámé. Není divu, profilovat společenský pohyb z věznice dost dobře nejde. Po listopadu nebyla s národněfrontovní lidovou stranou řeč, Cuhrova podnětu se ujala Bendova KDS. Ve volbách propadla. Její členstvo se rozešlo, jedni do ODS, druzí k lidovcům.

Ty se snažil probudit Josef Lux. Dařilo se mu to, ale zemřel. Další člověk Cuhrova či Luxova formátu se neobjevil. Strana zamířila do pragmatických vod. To uměl pan Kalousek. Teď dohrál, ale ne docela. Strana nemá lidi na hospodářskou politiku.

Co může křesťanská strana společnosti nabídnout? Víru v Boha ne, s tou si u nás dnes musí poradit každý sám. Jsou tu bioetická témata (potraty, eutanazie atd.). Vesměs vážné otázky, ale pro většinu veřejnosti nepříjemné, proto je dokáže efektně "zaříznout" i podprůměrný novinář. Lidovci však na ně rezignovat nemohou. - Co například (v duchu tradiční křesťanské politiky) konzervativní oponentura neblahých dopadů globalizace? Obavy z nich má kdekdo, ale každý jen ty své, sloučit je do konzistentního programu zatím nejde. Např. Zelení: mají starost o Boží stvoření, o biosféru. Pro lidovce jsou ale příliš liberální. Levice je pro ně příliš levá, pravice příliš pravá. Sociální skupiny, které jim skýtaly tradiční voličstvo (stav rolnický a živnostnický) zanikly.

Lidovci stojí před dvojím nesnadným úkolem: mají pátrat, k čemu tu vlastně jsou, a získat voliče (bez těch je strana je zbytečná). Mají v záloze šanci v podobě rozumné komunální politiky, ale to je málo. Širší veřejnosti by mohli zaimponovat odpovědností a vážností, s jakou se pustí do inventury své stávající situace. Pokud to odbudou nějakým tím "škatule, hejbejte se!", vystaví si ortel pomalé smrti.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .