Kdo z expertů má pravdu?

Ten se totiž netají tím, že by bylo dobré, aby vláda například nezvyšovala spoluúčast pacientů na hrazení zdravotní péče, nebo aby rostlo životní minimum, existovaly různé daňové úlevy, plošné přídavky na děti a aby se dotoval vznik nových pracovních míst. Samozřejmě návrhy se neustále mění a zdaleka ne všechny nápady se objeví na veřejnosti. Přesto lze obecně tvrdit, že právě Škromach příliš neřeší, nakolik přijdou jednotlivé sliby státní pokladnu. Vzhledem k jeho ministerské funkci to de facto nemá v popisu práce. Zároveň se nelze divit tomu, že právě on patří k politikům, kteří by chtěli mít v programovém prohlášení co nejvíce slibů týkajících se sociální oblasti.

O jaké další experty sociální demokracie by ve výroku poslance Turka mohlo jít, to není příliš jasné. Sociálně demokratický expert na slovo vzatý, který má nejlepší přehled o stavu státních financích, zastává poněkud jiný názor. Řeč je o Bohuslavu Sobotkovi, tedy o ministru financí Právě Sobotka se nechal slyšet, že by ministři měli ve vyřčených slibech brzdit, protože na velkou část z nich nebude mít stát peníze. Znamená to, že výrok poslance Turka není přesný.

Pravdivé na něm je to, že někteří sociální demokraté chtějí, aby vláda byla vůči občanům (myšleno voličům) štědřejší. Přání je založeno na jednoduchém kalkulu, a tím je "kupování si hlasů". Což by se sociální demokracii hodilo. Její preference jsou nízké a letos má před sebou krajské volby a volby do senátu. Zároveň se blíží volby do poslanecké sněmovny. Takže pokušení zahrnout voliče populistickými sliby bez ohledu na stav státní pokladny je velmi silné. Právě těmto trendům se snaží čelit ministr financí Bohuslav Sobotka.

Už nyní je zřejmé, že ataku úplně neodolá. Kam až bude muset ustoupit, to bude záležet na tom, jak silnou získá podporu. Spojence by Sobotka mohl nalézt poněkud paradoxně spíše u lidovců, než ve vlastní straně. Z dosavadních informací o vyjednávání o programu nové vlády je patrné, že právě nesouhlas KDU-ČSL brzdí dosavadní dohodu. Konkrétně ve věci, která se nejvíce uvnitř koalice diskutuje. Tedy, kde vzít na nové sliby peníze. Lidovci totiž zatím nechtějí přistoupit na představu některých sociálních demokratů, že na financování některých projektů se použijí peníze z privatizace. Vláda může sice v současné době prodat například Telecom a utržit za něj kolem padesáti miliard korun.

Problém je v tom, že pokud budou utržené miliardy "projedeny", bude muset kabinet zanedlouho znovu řešit, kde vzít na rozjeté projekty další peníze. Takovéto chování připomíná domácnost, která si žije nad poměry. Postupně rozprodává majetek a neřeší, kde na nákladný život vezme ve chvíli, kdy už nebude mít, co prodat. Samozřejmě není úplně podstatné, jaké sliby nakonec v programovém prohlášení budou.

Důležité je, co bude vláda konkrétně dělat. A v této souvislosti lze očekávat, že křehká většina sto jednoho hlasu jí moc experimentů nedovolí. Lidovci si totiž pečlivě budují pozici po příštích volbách do poslanecké sněmovny. Konkrétně se připravují na variantu koalice s občanskými demokraty. Proto nebudou ochotně zvedat ruku pro ty návrhy zákonů, které by markantně zhoršovaly stav veřejných financí. Samozřejmě sociální demokraté mohou KDU-ČSL obejít a spolupracovat na prosazení některých zákonů s komunisty. Tím by však riskovali rozpad vlády a to si podruhé v relativně krátké době nemohou dovolit. Z toho všeho je zřejmé, že k zásadní změně vládní politiky nedojde.

Pokud by byl tento odhad pravdivý, mohli by se optimisté radovat. Hlavně kvůli tomu, že by nedošlo k naplnění těch slibů, které by nejvíce zruinovaly státní pokladnu. Realisté by byli naopak velmi znepokojeni. Znamenalo by to totiž, že vláda rezignuje na razantní reformu veřejných financí a že ji odsune na kabinet vzešlý po dalších volbách.

Což by se projevilo ve větších nákladech na reformu a tím pádem i ve větším zatížení kapes daňových poplatníků.