Kdo se bojí antidiskriminačního zákona

Jenom si tím zaplevelíme náš už tak dost nepřehledný právní řád. A to nám ještě ke všemu ta Unie hrozí, že když zákon nepřijmeme, podá na nás žalobu u evropského soudu. To je teda vrchol. Jako bychom snad byli nějací rasisti. Pravdou je přitom pravý opak. Jenom nemáme rádi hlučné, nepřizpůsobivé, slovníkem staronového místopředsedy vlády "opálené", a vůbec. Cizince taky nemusíme, kdoví co jsou zač. Prostě co nám kdo bude povídat. Vždyť i ministr spravedlnosti, když předlohu zákona v parlamentě prezentoval, jasně řekl, že ho podle jeho názoru nepotřebujeme.

Návrh dolní sněmovnou nakonec prošel. A dokonce i bez dodatku, který navrhoval poslanec za ODS Boris Šťastný. V něm se mělo mimo jiné konstatovat, že přirozené rozdíly mezi lidmi nemůže žádný zákon uměle odstranit, takže ho prý sněmovna sice přijímá, ale jen jako věc vyplývající ze závazků k EU. S jeho ideovým vyzněním se však neztotožňuje. (Dodejme, že tahle formulace neprošla naštěstí: jinak by si v Bruselu snad museli myslet, že jsme u Vltavy mezitím přešli na kastovní systém. )

Leč ironie stranou: jestliže ČR dělá přijetí antidiskriminačního zákona takové potíže, zatímco všechny ostatní členské státy už ho mají, stojí to minimálně za zamyšlení. Zvlášť když řada studií usvědčuje zdejší rozšířený názor, jak je tady všechno v pořádku, mírně řečeno z omylu: Organizace Člověk v tísni představila například nedávno Index integrační politiky, ve kterém se ČR ocitla mezi 25 posuzovanými evropskými zeměmi v integraci cizinců daleko za evropským průměrem. V rámci kritérií, která hodnotila nediskriminaci, byla ČR dokonce jedinou zemí, která dostala v podkategorii politiky nulu. Další dvě nuly si vysloužila v podkategorii volebních práv a začlenění do trhu práce. Cizinci například v ČR nemohou podle této zprávy zakládat sdružení, pokud v nich nejsou zastoupeni aspoň tři Češi, a nesmějí být členy žádné politické strany, a to ani v případě, když jsou občané EU. Kromě toho zpráva poukazuje na to, že v souladu s platnými zákony stát není povinen do svých funkcí důsledně zařazovat principy rovnosti, vést dialog o nediskriminaci ani informovat veřejnost o právech obětí diskriminace. Dodejme, že o Indexu informovala organizace Člověk v tísni 25. března v časopise Czech Business Weekly.

Ale nemusí jít jen o práva cizinců nebo menšin. Zajímavý případ byl v souvislosti s antidiskriminačním zákonem nedávno ventilován v týdeníku Respekt: Fanoušci brněnských hokejistů se nedostali na hokejový stadion v Mladé Boleslavi, protože organizátoři dali při důležitém utkání přednost místním a prodávali vstupenky jen podle místa trvalého bydliště v občance. Kdyby už antidiskriminační zákon platil, byl by na takové případy podle názoru právníků ideální. A samozřejmě by zapůsobil jako prevence. Obdobně by se pod lupu antidiskriminačního zákona mohly nejspíš dostat i plošné parkovací zóny v Praze, zaváděné bez ohledu na to, jestli lidé, kteří tam musejí přijet třeba obstarat nemocné příbuzné, mají vůbec kde legálně zaparkovat.

Jinými slovy, zatím ani netušíme, kde všude nám antidiskriminační zákon může být k užitku. Záleží jen na nás, jestli jej použijeme jako nástroj v boji s nespravedlností a s pocitem křivdy, anebo si necháme dál všechno líbit. Že by se to tak líbilo politikům, je jasné.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .