Kdo přestane být v politice užitečný, neujde trestu

V bývalých komunistických zemích jednoznačně převažoval, protože členská legitimace znamenala jakousi pracovní knížku a po předání moci na konci roku 1989 se na tom mnoho nezměnilo.Pouze se objevila možnost svobodné volby strany.

Mirek Topolánek padnul, protože podlehnul sebeklamu ve dvojím ohledu. Za prvé, na české poměry přecenil význam a ohlas svého deklarovaného zásadového boje s nebezpečím socialisticko-komunistické aliance a s její snahou získat moc, nebo dokonce vrátit poměry před listopad 1989. Tento ideální motiv je totiž živý ve stále menší části společnosti. Začíná spíše převládat postoj, že vláda ČSSD vlastně neznamená žádné velké nebezpečí a že komunisté budou i nadále drženi dále od moci. Topolánek několikrát řekl, že on bojuje na straně dobra proti zlu. Problém byl v tom, že mu to věřilo stále méně lidí, protože svůj boj s velkým zlem, společnou vládou socialistů a komunistů, začal opírat o stále větší množství menších zel. Vládu založil na přeběhlících, které mu pomohl sehnat ideový nepřítel, ubránil ji pak jen za pomocí aktivace tzv.justiční mafie, kterou pak musel chránit atd. Nakonec mu jako brzdě před vládou levice věřila již jen skupina lidí. Mnozí si totiž začali uvědomovat, že je možné posilovat nepřítele svými vlastními chybami, což vlastně Topolánek začal dělat.

Zadruhé podcenil význam touhy svých spolustraníků po co největším podílu na moci. Začalo to katastrofální prohrou v krajských volbách v roce 2008. Tím přišly stovky a možná tisíce členů ODS o lukrativní posty. Pak si nechal svrhnout svou vládu jakousi neveřejnou aliancí ČSSD s prezidentem Klausem. To už jisté části strany začala docházet trpělivost, ale stále bylo možné urputnou bojovností získat nazpět pověst člověka, jenž je schopen dosáhnout vytčených cílů. Jenže pak přišlo Toskánsko, odhalení, co vlastně Mirka Topolánka nejvíc baví: pobíhat nahý u moře ve společnosti žen a lobystů, kteří ho sponzorují. Být jedničkou ve společnosti lidí, živících se pochybným způsobem na účet státu. Pak si nechal Jiřím Paroubkem vzít termín voleb, do nichž byly investovány téměř veškeré peníze ODS. To, že se vzdal jako lídr strany poslaneckého křesla a odešel od všech možností osobně se podílet na rozhodování Poslanecké sněmovny, bylo pak v souvislosti s Toskánskou aférou jen jakýmsi doplňujícím charakterizačním rysem. Pak začala ODS zoufale brzdit jednání sněmovny a přitom bránila přijetí i takových zákonů, které očekávaly velké a stále větší skupiny lidí, kterým, ostatně jako všude na světě, nějaké makro údaje o zadlužování země mnoho neříkají. To nemohlo přinést nic jiného než trvalý pokles preferencí. A každý, kdo není horečnatě zaujat myšlenkou, že je třeba hlavně zamezit vítězství ČSSD ve volbách, si mohl všimnout, že situace začala naopak přinášet preference novým menším stranám. Nejprve TOP 09 a pak Věcem veřejným, o jejichž skutečných politických projektech toho víme velice málo. A to na úkor ODS a KDU-ČSL. Začalo být jasné, že ODS pod vedením Mirka Topolánka v žádném případě nedosáhne na tolik poslaneckých mandátů jako předtím, protože jí část odeberou právě tyto malé strany. Které se etablují napravo od ní, což podle zatím platné politologické teorie nesmí velká pravicová strana dlouhodobě připustit. Začala se také otevírat možnost, že v podzimních senátorských volbách ztratí ODS většinu v Senátu a mnozí začali předvídat, že nakonec prohraje, co bude možné. V té chvíli patrně začali někteří pracovat na demontáži Mirka Topolánka. Začalo to odstraněním Dalíka z jeho blízkosti, člověka, jenž za něho tahal kaštany z ohně a zajišťoval mu potřebné služby. Vyvrcholilo to pak tím, že se jeho pravidelné uvolněné plácání o všem možném dostalo na veřejnost. Topolánek se takto asi projevoval často, například při zahraničních cestách, v letadle v okruhu svých přátel atd., ale nikdo to nepoužil do té doby, dokud to nebylo užitečné pro jeho sesazení. Klíčové bylo patrně jeho hloupé a dehonestující vyjádření na adresu premiéra Fischera, jenž je u veřejnosti extrémně oblíbený. Ostatní výroky jen ukázaly hloubku Topolánkovy nevzdělanosti, o níž měl ostatně málokdo vážné pochybnosti. Topolánek si vzápětí uvědomil, že se jedná o vyšší hru, ale bylo pozdě. Do poslední chvíle se pak domníval, že bude ještě platit jeho poslední obrana v podobě tvrzení, že ODS nemá za něho adekvátní náhradu. Jenže to už ani pro grémium ani pro výkonnou radu neplatilo, protože převážilo mínění, že volby jsou pravděpodobně prohrané, s Topolánkem nebo bez něj, a v tom případě se může vyplatit jít do rizika.

Mohlo by to vyjít, protože v politice, stejně jako v životě platí, že kdo nic neriskuje, nic také nevyhrává. Jenže hodně záleží na tom, zda si ODS uvědomí, že výměna Topolánka za Petra Nečase nemusí stačit. V nejužším vedení strany přece například zůstává Ivan Langer, jenž je pro značnou část veřejnosti důvěryhodný asi jako vlk, převlečený za ovečku. Záleží nyní ale hlavně na voličích ODS, zda u strany setrvají či nikoli. Doufejme, že si zachovají smysl pro rovnováhu politické scény a nepřipustí nějaký zásadnější obrat, který by se dal později jen těžko vyrovnávat. Síly levice a pravice v širším slova smyslu by měly zůstat v zásadě vyrovnané, protože to otevírá možnost, jak politickou scénu obnovit v nějaké méně antagonistické podobě.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.