Kdo nejvíce získá na předčasných volbách

Před jedenácti lety a necelými pěti měsíci prezident Václav Havel stejně hrdě oznámil, že nového premiéra Josefa Tošovského jmenoval už devatenáctý den poté, co se rozpadla vláda Václava Klause.

Klaus v roli prezidenta tedy vyhrál nad Havlem o tři dny. Pokud všechno půjde podle plánu, mírný Klausův náskok se udrží až do předčasných voleb. Ty jsou plánovány na devátý říjen, tedy na sto devadesátý devátý den po pádu vládu. Havel dovedl zemi k předčasným volbám za 203 dny.

Je v této podobnosti náhoda, nebo nějaký skrytý zákon, tak zní otázka. Šlo by nad tím mávnout rukou s povýšeným tvrzením, že vysvětlení se dá snadno najít v ústavním mechanismu.

Skutečně jsou nějaká lhůty stanoveny. Ústava například říká, že nově jmenovaný premiér musí požádat sněmovnu o důvěru do měsíce. Obvykle také premiéři svou lhůtu plně vyčerpají. Politici také letos postupují v přípravě voleb stejným způsobem, jako v roce 1998. Nedrží se sice ústavy, ale připravují úplně stejný ústavní zákon, který zkrátí volební období sněmovny. K tomu je třeba schválit příslušný zákon v Parlamentu, což se dá stihnout zhruba za tři měsíce, pokud se mírně zkrátí projednání ve sněmovně. Pak jsou ještě tři měsíce na volební kampaň.

Není tedy divu, že politici postupují stejně. Od pádu vlády prostě nejde domluvit předčasné volby dříve, než za čtrnáct dnů.

Takové vysvětlení zní logicky, není však celou pravdou. Ve skutečnosti může být cesta k předčasným volbám kratší, a také samozřejmě delší. Asi nejde žádat od prezidenta, aby jmenoval nového premiéra dříve, než za čtrnáct dnů. Ovšem premiér může vládu sestavit rychleji než za měsíc, pojednání ústavního zákona ve sněmovně se dá urychlit ještě víc, volební kampaň se může zkrátit na dva měsíce. I při stejném postupu bylo tedy možné předčasné volby uspořádat už koncem července. Nelze tedy vyloučit náhodu. V roce 1998 se volby zdržely prostě z toho důvodu, že existoval ještě alternativní postup k předčasným volbám. Vláda předložila sněmovně zákon, se kterým spojila svou existenci. Podle ústavy k předčasným volbám stačí, když se k němu sněmovna tři měsíce nevyjádří. Tento postup by opět trval zmíněných dvě stě dnů a proto se ho politici drželi i při řešení přes ústavní zákon.

Letos musí Česko respektovat své evropské předsednictví a proto není dobré vládu rozpouštět, než se počátkem května rozejde Evropský parlament. Volby také není možné dělat v létě, kdy nejde rozjet efektivní volební kampaň. Různé důvody tedy vedly ke stejnému výsledku. S odkazem na náhodu se dá spokojit, pokud se ovšem člověk nezačne zajímat o další hledání událostí, které byly před jedenácti lety stejné jako dnes. Není třeba připomínat, že prezidentem je v obou případech člověk s monarchickými sklony. Také je vidět, že oba jmenovali premiérem šéfa významné veřejné instituce, nejdříve šéfa České národní banky, potom Českého statistického úřadu.

Také by se dalo říct, že už jde o zaběhnutý postup, kterým se loučí pravicová vláda. Proti ní stojí sociální demokraté a v obou případech vedle předčasných voleb prosazují také zřízení sněmovní komise, která má prozkoumat propojení organizovaného zločinu s politickou sférou. V obou případech trvají na tom, že se zastaví privatizace. Od obou úřednických vlád se očekává, že vyvedou zemi z ekonomické krize. I když jde jen o dva případy, přesto se z nich lze učinit obecný závěr. A ten zní: V Česku je málo stabilní politické prostředí. Trpí tím zvláště pravice, která nedokáže vytvořit dostatečně silnou většinu ani po vyhraných volbách. Zvlášť je pro ni nepříznivá okolnost, když má země v čele zároveň pravicového prezidenta. Ten zasahuje dovnitř pravicových stran a tím stabilitu vlády ještě víc ohrožuje. V období pravicového premiéra i prezidenta má navíc pravice bezdůvodné sebevědomí a snaží se prosadit ambiciózní hospodářské projekty včetně privatizací, přitom ji levice podezírá z toho, že chce vytunelovat veřejné finance. Na druhé se pravici nedaří nikoho přesvědčit o své kompetenci zvládat ekonomické krize. Pravice chce zbrzdit svůj pád, obvykle však při elementární odpovědnosti za politickou atmosféru v zemi nestihne víc, než zdržet volební vítězství levice o dvě stě dnů. Jako nástroj k tomu využívá úřednickou vládu, která ze setrvačnosti následuje směr, který vytyčil předchozí politický kabinet. Přitom posílá do volebního boje politika, kterému už jednou padla vláda.

Dalo by se tedy zobecnit, že česká pravice je nepoučitelná, protože opakuje stejné chyby a levicovým stranám pak stačí opakovat stejnou strategii, která vede k bezpečnému vítězství.

Takový závěr je zřejmě přitažený za vlasy. Ovšem také ve společenském životě platí určité zákonitosti a pokud se nezmění některé předpoklady, mohou se opakovat stejné situace. A těžko si lze v této chvíli představit, že se v rámci pravice najde politik, který dokáže předpověď porážky změnit.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .