Kdo nechce padnout, nesmí reformovat

První z nich - Marie Součková, se po volbách v roce 2002 vrhla do své funkce s přesvědčením, že ze své lékařské praxe dostatečně zná problémy, které je třeba řešit a vehementně se do toho pustila. Čekala ji ale čelní srážka prakticky se všemi. Navíc srážka, kterou nečekala, protože nastupovala na svůj post jakožto nejužší spolupracovnice premiéra Vladimíra Špidly a tak se cítila pevně v kramflecích. Očekávala také, že se snadno domluví s krajskými samosprávami na tom, jak převezmou okresní nemocnice do své pravomoci, ale v tom se přepočítala.

Požadavky krajů, aby jim stát pomohl uhradit dluhy nemocnic, byly oprávněné, jenže resort zdravotnictví peníze neměl a Marie Součková se stala prosebnicí před dveřmi ministerstva financí, které ustoupilo až po mnoha a mnoha protestech. A ministryně z toho vyšla jako osoba neschopná věci zařídit. Letos už tento spor jen dohoříval. Vyvrcholily ale jiné problémy a Marie Součková se rozhodla jít hlavou proti zdi, tedy proti sociálně-demokratickému programu. Vypracovala rozbor, podle něhož shledala, že je nezbytné, aby si pacienti připláceli - na recepty, za pobyt v nemocnici i návštěvu lékaře. Poplatky neměly být příliš vysoké, ale měly obstarat regulaci spotřeby zdravotní péče, která je nadužívána. Po krajích zase chtěla, aby se zmenšil počet lůžek v nemocnicích a část aby se přeměnila v lůžka sociální péče, za něž by si klienti připláceli. Ministryně na to ale nešla dost diplomaticky a sociální demokracie ji nepodržela. Když pak předložila svou koncepci zdravotnictví, vláda ji ani pořádně neprojednala. Odstoupení Marie Součkové v dubnu tohoto roku bylo za této situace nevyhnutelné.

Ani její nástupce Josef Kubinyi nenašlapoval ve svém resortu po špičkách. Svou činnost zahájil konfliktem se Všeobecnou zdravotní pojišťovnou, která je podle něho příčinou finančních problémů ve zdravotnictví. Ze střetu ale raději rychle vycouval, protože pochopil, že by ho nemusel přežít. Vzápětí pokračoval celou serií kontroverzních kroků - v rychlém sledu odvolal několik ředitelů fakultních nemocnic aniž by vyčkal výsledků prověrek jejich hospodaření, pak se stejně nešťastně vložil do kauzy Diag Human, když prohlásil, že Marie Součková překročila svou pravomoc a chystal se na ni podat trestní oznámení. A další střelbou od boku, i když věcně správnou, bylo zrušení klecových lůžek ve zdravotnických zařízeních jen pouhý den poté, co přišel kritický dopis britské spisovatelky Rowlingové.

Ještě na jaře požádala vláda Světovou banku, aby poradila, co si dál počít se zdravotnictvím. Doporučení, která přišla, se dala celkem snadno předpokládat - hlavním z nich bylo zavedení poplatků pacientů, které jsou považovány za spolehlivý regulátor výdajů. Ministr Kubinyi pak svou koncepci urychleně předložil ve chvíli, kdy už odstupující vláda Vladimíra Špidly příliš nevládla. Buď si říkal, že už stejně nemá co ztratit, anebo že by se mohl zachránit, kdyby se ukázalo, jak je jeho koncepce skvělá. A světe div se, Kubinyi v ní navrhl, aby pacienti platili v ordinacích i v nemocnicích, za dopravu a recepty. Zároveň se mělo snížit zdravotní pojistné, aby se pacienti mohli také připojistit. Zřejmě to není náhoda, že Kubinyi dospěl k podobnému závěru jako jeho předchůdkyně - musí k němu zřejmě dospět každý odpovědný úředník, který se seznámí s realitou.

To všechno zřejmě přispělo k tomu, že v nové vládě Stanislava Grosse už Josef Kubinyi nezasedl a nahradila ho stranická a poslanecká kolegyně Milada Emmerová. Ta řekla, že nebude zvyšovat spoluúčast pacientů, a financování ani nepovažuje za hlavní problém - nejdůležitější je prý morálka. Ministryně chce apelovat na lékaře, aby se chovali zodpovědněji ke svým pacientům a nebažili jenom po lepších výdělcích. Také se podle ní musí ve zdravotnictví udělat lepší pořádek. O to se pokusila i Všeobecná zdravotní pojišťovna, když změnila své organizační uspořádání. Mělo by to přinést úspory, protože místní politici prý už nebudou mít možnost tlačit na to, aby se péče rozšiřovala. Kromě toho bylo v červnu schváleno stoprocentní přerozdělování vybraného pojistného a VZP tak dostala víc peněz vzhledem k tomu, že se stará o větší část nákladných pacientů než je tomu u jiných pojišťoven. Zpoždění, s nímž platí zdravotnickým zařízením, se ale příliš nezmenšilo a do nového roku vstupuje největší zdravotní pojišťovna s miliardovými dluhy.

Na podzim se nervozita ještě zvětšila, když z Lidového domu unikl materiál, který předpokládal zestátňování soukromých praxí. Ministryni dalo hodně práce přesvědčit veřejnost, že s tím nesouhlasí. Podle návrhu koncepce, který posléze publikovala, se ale zdá, že žádné nepopulární kroky nechystá. Důraz v něm klade na dostupnost péče a ráda by co nejvíc posílila vliv státu. Proto také protestovala, když zjistila, že některé kraje převádějí své nemocnice na obchodní společnosti a podporovala poslanecký návrh na zákaz takových převodů. Senát ho ale odmítl a teď se projednává nový zákon, podle něhož by měly mít nemocnice podobu neziskových organizací. Spor o údajnou privatizaci nemocnic se stal hlavním tématem sociálních demokratů v kampani před volbami do Senátu a krajských samospráv.

Dost možná to také přispělo k jejich prohře. A koncepce ministryně Emmerové zatím čeká na další dopracování. Podle premiéra tam nejsou dořešeny ekonomické otázky. Zdá se ovšem že se k jejich dořešení ani neschyluje. K tomu by totiž byla potřeba dost velká odvaha. A protože každý dosavadní ministr, který ji projevil, musel vzápětí odstoupit, není na místě ji teď očekávat. Pro pacienty je špatná zpráva také to, že se ani jeden z letošních ministrů zdravotnictví neodhodlal navrhnout takovou úpravu zákona, která by dovolovala zveřejňovat podstatné informace o zdravotních zařízeních. Kdyby to bylo možné, mohli by do současných sporů zasáhnout pacienti tím, že by si kvalifikovaně vybírali, kde se chtějí léčit a nemuseli by čekat na to, až se politici na něčem dohodnou. A tak jediné pozitivní sdělení pro pacienty zní: Nepodařilo se sice napsat koncepci, která by si poradila s plýtváním a zadlužováním zdravotnictví, ale ke krachu zatím nedošlo.