Kdo má v unii nekontrolovatelnou moc

Tato floskule míří, i když to vždy není řečeno nahlas, hlavně proti Evropské komisi. Sešlost dnes už pětadvaceti politiků, kteří bývali premiéry či ministry, se hodně podobá vládě, především proto, že její členové odpovídají za jednotlivé resorty. Tato optika je ale klamná, protože komise, jak se na komisi hodnou toho jména sluší, připravuje podklady, vypracovává rozbory a někdy dokonce rozhoduje.

Většina skutečných rozhodnutí ale spočívá ne na bedrech Evropské komise, ale je v rukou ministrů zastupujících členské země unie. To jsou ale chytří politici. Většina z nich zná kouzlo, jak doma nastavovat dvě evropské tváře. Ta první se ukáže, když ministři dohodnou něco, zač doma neschytají porci kritiky, a ta druhá s mrzutým výrazem vyřizuje nepříjemné body pracovní agendy. První tvář proto říká: "Koukejte, co jsme v Bruselu pro vás vykonali" a ta druhá: "Zatrolený Brusel, co nám to zas vyvedl."

Tuto dvojakost není snadné prohlédnout, i když by to bylo záslužné, protože by tak bylo více vidět, že největší kus odpovědnosti v evropském dění mají stále a pořád jednotlivé státy, přesněji řečeno jejich vlády. Vedle nich je ale zóna, kde je vliv jednotlivých vlád menší a kde se odpovědnost dohledává nesnadno. Například Evropský parlament si rád a často stěžuje, že nemá tolik moci a respektu, které by mu podle jeho vlastního mínění náležely.

Ale ve světě, kde se leccos nejlépe dá změřit penězi, takové tvrzení neobstojí. Kdyby bylo shromáždění ctihodných žen a mužů stěhující každý měsíc své kufry mezi Štrasburkem, Bruselem a Lucemburkem, tak bezvýznamné, tak u všech všudy, proč je u Evropského parlamentu oficiálně zaregistrováno na čtyři a půl tisíce lobbyistů, tedy asi třetina z celkového počtu lidí, o nichž se ví, že se snaží ovlivňovat rozhodování v unii?

Při bližším ohledání se ukáže překvapivá skutečnost: Pravidla vymezující prostor pro lobbing na evropské úrovni jsou v mnoha ohledech benevolentnější než ta, která platí v jednotlivých státech Evropské unie. V Německu se například poslanec Bundestagu Reinhard Göhner rozhodl zůstat v zákonodárném sboru a současně si ponechat předsednickou funkci ve Sdružení německých zaměstnavatelů. Tím se odlišil od svého kolegy Norberta Röttgena, který pod tlakem veřejné kritiky musel rezignovat na šéfování Federace německého průmyslu, která je všeobecně považována za lobbyistické sdružení.

V Evropském parlamentu podobná dilemata nejsou většinou předmětem sporů.

Je to dáno i tím, že jeho členové nemají k dispozici takový expertní servis jako třeba poslanci Bundestagu. Rakouský europoslanec Hans-Peter Martin, který vypracoval kritickou analýzu lobbyismu v Evropském parlamentu, má srozumitelné vysvětlení: "Ve Štrasburku je hodně jednak pohodlných, jednak přetížených poslanců, kteří jsou vděční, když jim někdo usnadní práci. Někteří z nich jsou vysloveně rádi, když se najde někdo, kdo jim přihraje připomínkovou zprávu pro debatu ve výboru ušitou na míru."

Za této situace je leckdy těžké rozlišit, kdo je lobbyista, protože někteří poslanci přijímají důležité funkce. Třeba předseda zahraničního výboru Evropského parlamentu, německý křesťanský demokrat Elmar Brok, je zároveň místopředsedou oddělení rozvoje sdělovacích prostředků ve firmě Bertelsmann, která patří mezi přední hráče ve světovém mediálním businessu. A kdybychom chtěli být důslední, tak by pochybnostem neušel ani výše zmíněný kritik těchto nešvarů Hans-Peter Martin, protože vedle své poslanecké funkce nepřestal být novinářem. Ale tady je možná poslanecký titul na škodu reputaci žurnalisty.

Hledat činitele, kteří se nemusí zpovídat voličům, není v Evropské unii snadné, už jen proto, že se vynoří tam, kde bychom se jich nenadáli. Často to nejsou evropští komisaři, ale evropští poslanci, o kterých se ani neví, že si z obhajoby cizích zájmů udělali vlastní živnost.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .