Kdo hledá jídlo v Africe

Tato představa je právě nyní konfrontována se zprávami, že jihoafričtí bělošští farmáři se stůj co stůj snaží najít místo pro své podnikání v jiných afrických zemích.

Na začátku tohoto příběhu je třeba připomenout, že tak jako kdysi u nás, tak i v Jižní Africe představy narazily na realitu, protože náprava křivd, a to ještě zdaleka ne všech, stěží může nastat bez toho, aniž by pocity křivdy nezažili ti, kteří dříve křivdili jiným. V Jižní Africe velkým zděděným problémem bylo a nadále ještě je postavení bílých farmářů vlastnících velké plochy půdy. Ta půda před příchodem búrských a britských kolonistů patřila původním černošským obyvatelům. A protože ti, kdo vládnou, určují pravidla, tak i vládnoucí bělošská menšina před více než sto lety vyhlásila v roce 1913 zákon, kterým fakticky znemožnila černošské většině vlastnit zemědělskou půdu. Ať už šlo o skrytý úmysl, anebo o nechtěný důsledek, lidem z ovládané většiny zbývaly v zásadě dvě možnosti: buď hledat práci v rychle rostoucím průmyslu těžby diamantů a drahých kovů, nebo odchod do vyhrazených rezervací, nazývaných bantustany. Tuto nespravedlnost se pokusil první poapartheidový jihoafrický prezident Nelson Mandela napravit pozemkovou reformou, která brala v potaz dluh vůči černošské většině a zároveň neměla zahánět do kouta dříve vládnoucí menšinu. Cíl byl stanoven jednoznačně: Do roku 2014 přerozdělit třicet procent půdy. Nástrojem se měla stát státem ovládaná banka, která dostupnou půdu vykupovala.

I tady se ovšem potvrdilo pravidlo o představách a realitě. Pozemková reforma uvízla na neschopnosti byrokracie a také na neschopnosti nových vlastníků hospodařit na získané půdě. Koneckonců, kolik z restituentů u nás kdysi zabavené zemědělské půdy bylo ochotno a schopno hospodařit na majetku, který po právu získali zpět? O univerzálnosti zkušeností s návratem kdysi zabavené půdy vypovídají i jihoafrické příběhy o zkorumpovaných úřednících z banky zřízené pro účely pozemkové reformy.

Nynější bělošští vlastníci velkých farem měli ještě jiné starosti. V zemi, kde kriminalita dosahuje i nyní na Evropu nepředstavitelných rozměrů, jich bylo v minulých patnácti letech zabito celkem jeden tisíc. Volbu nynějšího jihoafrického prezidenta Jacoba Zumy vnímali jako hrozbu, protože někdejší odborářský vůdce agrární reformu postavil jako z hlavních bodů svého programu.

Reakce byla nasnadě. Když bělošští farmáři v Jižní Africe nabyli dojmu, že doma dostávají přednost jiní, začali se poohlížet, zda by pro své další podnikání nenašli příležitost jinde. Výjimečnou nabídku jim nyní udělala vláda v Konžské demokratické republice, která je ochotna zahraničním investorům do bezplatného pronájmu na devadesát let dát až třicet procent domácí, vesměs neobdělávané zemědělské plochy. Prolíná se tu vzájemně zájem bělošských farmářů z Jižní Afriky a snaha nejen Konga, ale celého tuctu afrických zemí udělat domácí zemědělství efektivnější.

aradoxní je přístup vlády v Jižní Africe. Zprvu se totiž vůči snahám domácích bělošských farmářů hledat investiční příležitosti jinde bránila z obav, že jejich odliv by poznamenal domácí ekonomiku stejně kriticky, jako se to stalo v sousedním Zimbabwe. Teď už jihoafrická vláda obrátila a investice farmářů v Kongu a jinde dokonce podporuje. Těžko říci, zda to je pozdní prozření, anebo jen pochopení, že pokud nepůjdou investice z Jižní Afriky do zemědělství dalších zemí kontinentu, tak se v těchto oblastech budou ještě více prosazovat zájemci ze zemí, jako je Čína, Brazílie nebo Indie, které si již nyní chtějí na mnoho let dopředu zajistit dodávky potravin stejně tak jako k nerostným surovinám.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .