Každý si prosadil svoje

Tím spíš, že vládní koalice má v dolní parlamentní komoře většinu. Takže s volbou jejich kandidátů mělo jít všechno hladce. Navíc se koalice nechala slyšet, že bude respektovat systém poměrného zastoupení a že opozici, včetně komunistů, přenechá také svým způsobem prestižní funkce. Proto mělo být obsazování jednotlivých postů příjemnou selankou, při které si poslanci budou notovat bez ohledu na stranickou příslušnost. Aby byli všichni spokojeni, došlo například ke zvýšení počtu místopředsedů ze tří hned na šest. Přitom v jednacím řádu sněmovny se k této funkci váží de facto dvě povinnosti. Zastupovat předsedu, pokud je tím místopředseda pověřen a řídit schůzi dolní komory. Takže hned šest poslanců bude mít v následujících letech takovouto náplň práce.

Selský rozum to příliš nebere, politici si s tím naopak nelámali hlavu a bez problémů se na zmiňované šestce shodli. A protože bylo dopředu projednáno, které strany jednotlivá křesla obsadí a kdo nominuje svého člověka do čela sněmovních výborů, mělo hlasování o konkrétních jménech běžet jako po drátku. Spanilá hlasovací jízda se však zadrhla hned v počátku. Navzdory zákulisním dohodám postavila ODS svého kandidáta na předsedu dolní komory. A i když neuspěla, vyvolala alespoň dvě kola hlasování a také odstartovala celou řadu naschválů.

Kandidatury Václava Klause využili někteří poslanci ČSSD, kteří v prvním kole nepodpořili Lubomíra Zaorálka. Někteří komunisté pak hlasovali pro Klause. V druhém kole už to sice nebylo nic platné a vládní koalice prosadila svého kandidáta, přesto se tato anabáze odrazila ve volbě místopředsedů. ČSSD s Koalicí dali najevo, že ani oni nemusí držet slovo a znemožnili zvolení komunistického kandidáta Filipa a také místopředsedů za ODS, tedy Langra a Němcové. Opozice trumfovala tím, že když ne jejich lidé, tak ani Marvanová. Výsledkem bylo obsazení pouze dvou místopředsednických křesel Kasalem a Kupčovou a pokračování voleb. Takže až napotřetí uspěl Langer a Filip. Marvanová potřebovala čtyři pokusy a Němcová dokonce pět.

Hned na začátku fungování zažila tedy dolní komora pokus o demonstraci síly. Ten byl asi stejně účinný jako sliby notorického kuřáka, že přestane kouřit. I když se opakovaně dušuje, že se cigarety už nedotkne, stejně dříve nebo později po krabičce sáhne a zapálí si. Přesně tak to bylo s volbou místopředsedů. Z jednotlivých politických táborů také zaznívaly odhodlané řeči, že tomu a tomu kandidátovi nedají svůj hlas a že tudíž do místopředsednické funkce neprojde. Nakonec se v nich objeví přesně ti lidé, které si jednotlivé politické strany určily. Aby dokázaly, že prosadí svou za každou cenu, nominovaly v některých případech osoby, které vyvolávaly averzi v řadách protivníků. Zkrátka, když demonstrace síly, tak se vším všudy. A protože ani uchazečům o místopředsednické posty nebylo trapné, že musejí procházet několika koly voleb a že pro svoji osobu obtížně hledají podporu, je výsledek přesně takový, jaký byl stanoven dopředu u jednacího stolu.

Takže hned na počátku se ukázalo, že ve sněmovně bude opět docházet k účelovým spojenectvím a dohodám napříč politickým spektrem. Různé bouřlivé polemiky a vzájemné osočování pak budou pouze doprovodným jevem, který bude maskovat podstatu dohod a bude se snažit vnutit veřejnosti představu, že jejich dosažení nebylo vůbec snadné. Platit to bude také o různých výhodách poslanců a k nim funkce ve sněmovně patří. Jsou totiž doprovázeny příplatky a materiálními výhodami. A protože z hlediska mocenského, nemají tyto posty příliš význam, dá se lehce dovodit, proč je o ně takový zájem.