Kauza Temelín (Rakousko proti Česku)

Anebo jinak: jaké dohody neplníme podle představ rakouských poslanců. Očekával bych tu informaci od zpravodajského servisu našich médií. Ale už jsem si zvykl na to, že se podobné pomoci nedočkám. Zato jsem se dočkal rozhořčení Václava Klause na adresu našeho jižního souseda. Očekával bych od něho postoj zdrženlivější, diplomatičtější, ale také jsem si zvykl, že se nedočkám.

Skrovné informace našich médií mi naznačily, že se ve vídeňské parlamentní rozpravě dostalo na přetřes mnohé, co nám Rakušané zazlívají. Nejen Temelín, ale i tzv. Benešovy dekrety a to, čemu se u nás říká "odsun" a u nich "vyhnání". Nikdy jsem se netajil tím, že ten druhý termín pokládám za výstižnější. Naše konečné řešení sudetoněmecké otázky je fakt, který vrhá stín na naše vztahy se všemi německy mluvícími zeměmi.

S Německem méně, je veliké, jeho vnímavost má kontinentální formát, čeští Němci se zejména v Bavorsku integrovali lépe. Rakousko je malé, hlas odsunutých vyhnanců je tam víc slyšet. Brněnský "pochod smrti" tam mají v živější paměti. Citový vztah k severnímu sousedu, tedy k nám, proto snáze prosakuje i do speciálních témat, jako je třeba Temelín.

Vyhnání sudetských Němců je jedním z kostlivců v naší skříni. Chceme ho tam nechat. Bojíme se, že nás Němci (a nejen ti sudetští) budou vydírat. Že se ti sudetští budou chtít vrátit. Že nám bude kdosi vnucovat pomnichovské státní hranice. I pan prezident přiznal před pár lety, že mu takové nebezpečí není neznámo. - Na tuto strunu dovede ve vhodnou chvíli zahrát KSČM, stále na ni hrají tzv. protifašističtí bojovníci. Ani ČSSD není vůči tomu imunní. Pan Paroubek chtěl vyjádřit uznání sudetoněmeckým antifašistům, ale jeho strana mu to notně oklestila. V Německu se vzmáhá neonacismus. Co když mu Německo jednou propadne?

Německo však má jiné starosti. Kdybychom mu věnovali více pozornosti, zjistili bychom, že životadárným zdrojem jeho politické periférie, té radikálně pravicové i radikálně levicové, jsou jiné okolnosti než nějaké nové mnichovanství.

Z dětí, které se loni v Německu narodily, pocházela jen čtvrtina z domácích německých rodin. Tři čtvrtiny se narodily přistěhovalcům. Většina z nich pochází z islámských zemí. Rodilí Němci zvolna vymírají jen o málo méně rychle než Češi, ale přesto. Německo zahajuje proměnu své etnicko demografické struktury. Už dnes má potíže s omladinou z přistěhovaleckých rodin, která se tam už narodila. Zatím to není tak horké jako ve Francii, ale co s tím, tam nikdo neví.

Týž problém visí nejen nad Francií a Německem, ale i nad Španělskem, Nizozemím, Belgií. Ušetřeny nejsou ani skandinávské země. Populační dynamika je vážným problémem. Připomínám, že před válkou byl poměr Srbů a Albánců v Kosovu 1 : 1. Po 50 letech to bylo 1 : 9. Německé rodiny mají své hýčkané a posléze nezdárné jedináčky, turecké, kurdské a arabské rodiny jsou tam početnější. Islámská menšina ve Francii už má vliv na zahraniční politiku této země. Za čas tomu bude v Německu nejinak. Turecký protest si vynutil v Braniborsku změnu koncepce výuky dějepisu.

Zkouším si představit, jak islámští poslanci Spolkového sněmu prosazují návrat k pomnichovské česko-německé hranici, ale připadá mi to jako pošetilost. Stejně pošetilé mi připadají obavy našich protifašistických bojovníků, komunistů, sociálních demokratů, zkrátka vlastenců. I obavy těch, kdo obavy právě zmíněných plně nesdílejí, ale mají obavy z jejich obav. Zahrnuji mezi ně i prezidenta republiky, který svého času mobilizoval blanické rytíře.

Snad by bylo férové, a rozhodně praktické, sudetoněmeckého kostlivce z naší skříně vymést. Přiznat si, jak to vlastně bylo a že to bylo nedobré. Kvůli vlastnímu svědomí. A když ne, tedy kvůli vztahům s jižním sousedem. A kvůli Temelínu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .