Kateřina Smejkalová: Kdo dává práci, má automaticky výsadní postavení?

Jenže tento myšlenkový konstrukt se u nás opakuje tak často a je přitom zároveň znakem určitého obecnějšího pojetí společnosti, že pozastavit se nad ním přece jen za to stojí. Je totiž zcela pomýlený.

Čtěte také

Kellnerovi šlo o vydělávání peněz, uměl jednat s politiky tak, aby z toho prospíval, hodnotí Fischer

Dlouhodobě u nás panuje přesvědčení, že podnikat je to nejpřínosnější, nejnáročnější a nejšlechetnější, co existuje, a kdo se na to nezmůže, má být rád, že může alespoň pro nějakého podnikatele pracovat. Je přitom zřejmé, že jde o určité postkomunistické vyšinutí – soukromé podnikání u nás bylo dlouho zapovězeno a ti, kteří se pak do něj pustili, mohou mít dojem, že nejen riskovali a obětovali víc než ti, kteří se spokojili se zaměstnaneckým poměrem, ale že to jsou právě oni, kteří opravdu chápou, „o čem to teď je“.   

Právě tím je ovlivněna představa blahosklonného dávání práce, ze které by člověk málem získal dojem, že podnikatelé se do podnikání pouští hlavně kvůli tomu. Prosakuje to ale i do častých argumentů, podle nichž je vybudovat firmu a zaměstnávat lidi základním předpokladem pro to se vůbec smět k něčemu týkajícímu se společnosti a jejího uspořádání vyjadřovat.

Zaměstnanecké spolurozhodování

Nejde přitom o to relativizovat, že podnikání je náročná disciplína a že podnikatelé k blahobytu společnosti přispívají důležitým dílem. Jde spíš o to zpochybnit, že zbytek lidí by se měl spokojit s nálepkou těch méněcenných, kteří mají být hlavně vděční za to, že jim někdo dává práci.

Čtěte také

Ze socialismu k vlastnímu podnikání. Poslechněte si, jak malá privatizace změnila lidem život

Věc se totiž má tak, že – snad s výjimkou družstev a sociálních podniků – jde podnikatelům zejména o to mít úspěch s jejich byznysovým záměrem, generovat zisk a expandovat. Jakkoli existují určitě i zaměstnavatelé, kteří to zvládnou skloubit s férovým chováním ke svým lidem, stejně je zaměstnávají primárně za tímto účelem, ne ze starosti o to, aby tito jejich spoluobčané měli z čeho žít.

Uvědomíme-li si, že je tím pádem podnikatelé potřebují minimálně stejně jako oni je, jeví se představa velkorysého dávání práce nejen jako poněkud absurdní, ale v krajním případě dokonce celou situaci záměrně účelově zkreslující. Pěstovat v zaměstnancích pocit vděku totiž nikdy není na škodu – alespoň si příliš nevyskakují a nepožadují ani vyšší mzdy, ani lepší pracovní podmínky.

Čtěte také

Petr Kellner byl symbolem 90. let, jeho příběh zobrazoval všechny tehdejší možnosti, hodnotí Josef Šlerka

Tři dekády po roce 1989 by tedy bylo konečně na místě poupravit, jak o roli podnikatelů a zaměstnanců ve společnosti přemýšlíme a mluvíme. Zaměstnanci nejsou o nic méně důležití, do své práce vkládají své vzdělání, čas, energii a invenci, což není z principu o nic méně cenné než základní kapitál a byznysový nápad. Práci tedy nedostávají, ale za odpovídající mzdu a pracovní podmínky zaměstnavatelům prodávají.

Až si tuto představu osvojíme, můžeme se směle ubírat dále kupříkladu německým směrem s jejich rozsáhlým systémem zaměstnaneckého spolurozhodování v podnicích, který přesně toto pojetí zrcadlí. Tamní zaměstnanci znají svoji hodnotu a ví, že je opravňuje k tomu žádat po svých firmách nejen přiměřenou mzdu a dobré pracovní podmínky, ale dokonce i pravomoci při jejich řízení.

A světe div se, právě to je považováno za jeden z úspěchů německého hospodářství – výzkumy ukazují, že firmy díky zaměstnaneckému know-how dlouhodobě prosperují a jejich lidé jsou loajálnější i méně nemocní. S tím, že by někdo byl v německé veřejné debatě oslavován za nějaké dávání práce, se naopak skutečně setkat nelze.

Autorka je politoložka