Kateřina Perknerová: Volnost, nebo cenzura. Dva protipóly kulturní politiky
Olympiáda je velkolepou sportovní událostí, ale čím delší časový úsek uplynul od obnovených her v roce 1896, tím více jde také o jiné akcenty. Pořadatelský stát chce ukázat světu své přednosti, historii, kulturní vyspělost a finanční potenciál. V nemenší řadě je to vizitka politiků, kteří jsou v tu chvíli u moci.
Pařížská olympiáda nabídla vše výše popsané v menu překupujícím chutěmi, vůněmi, tóny a barvami, jež si nezadají s paletou Paula Gaugina. Někdo by mohl usoudit, že francouzský prezident Emmanuel Macron předvedl, že je první mezi rovnými v zemi, které kdysi vládnul Král Slunce Ludvík XIV.
Čtěte také
To by mohlo platit, kdyby olympiáda – až na to množství peněz – nebyla vlastně pravým opakem absolutistického panování.
Politici, starostka Paříže i šéf organizačného výboru Tony Estanguet svěřili zahajovací obřad, logo her i doprovodné akce umělcům a nechali je tvořit. Do vínku jim dali tři sudby: lásku, udržitelnost a diverzitu.
Co pohoršilo kardinála Duku
Dál se do toho nemíchali, což bylo patrné při každém obraze úvodní pařížské slavnosti. Bylo v ní snad opravdu všechno, avšak ohlas vzbudily především některé výjevy.
Realistické ztvárnění popravené Marie Antoinetty, temná postava na ocelovém koni cválajícím po hladině řeky a rej drag queens a představitelů LGBTQ komunity.
Čtěte také
Hlavně pak parodie na Da Vinciho Poslední večeři, která se ovšem nekonala. Umělecký ředitel ceremoniálu Thomas Jolly pro televizi BMF uvedl: „To nebyla moje inspirace. Myslím, že je to zcela jasné. Ke stolu doráží Dionýsos, a proč tam je? Protože je to bůh oslav a vína, navíc otec bohyně řeky Seiny.“
Část diváků to přesně tak pochopila, část nikoliv. Třeba jako kardinál Dominik Duka, který pařížskou olympiádu přirovnal k té nacistické v roce 1936 a komunistické v roce 1984. Sportovci byli tentokrát podle něj zneužiti k progresivistické ideologii.
Ptal se jich někdo na to? Jako divák jsem vnímala, že úvod i závěr her prožili radostně, s otevřeným srdcem. Jistě, někdo mohl být pohoršen, jiný nadšen. Tak to v umění bývá.
Vídeňské poučení
Důležité je, že tvůrce nikdo necenzuroval. A to je nejlepší důkaz svobody a demokracie. Jakmile se dává lidem ducha náhubek, má se rozblikat červená kontrolka.
Na Slovensku těchto dnů bliká jako o život. Ministryně kultury ze Slovenské národní strany Martina Šimkovičová odvolává jednoho šéfa kulturní instituce za druhým a náměstek ministra životního prostředí Štefan Kuffa dokonce přerušil divadelní představení, prý kvůli jeho prostopášnosti.
Chytrý politik se chová úplně jinak. V rozhovoru pro Reflex to popsal dlouholetý šéf vídeňské Albertiny Klaus Albrecht Schröder: „Ministryně kultury a školství paní Elisabeth Gehrerová mi tehdy řekla: Doktore Schrödere, můžete si dělat, co chcete. Vy jediný budete zodpovědný za personální otázky, finance i obsah. Nemusíte se nás na nic ptát, ničeho dovolovat, dokonce nás ani o svých krocích nemusíte informovat, ale finance, ty pro vás nemáme.“
Během několika let se mu podařilo nashromáždit 85 milionů eur a z Albertiny vytvořit přední světové muzeum.
Autorka je redaktorka a komentátorka Deníku
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
