Kateřina Perknerová: Komu fandit kvůli pleti či pohlaví

Co s tím má společného chemik Hudlický, jehož rodiče v roce 1968 emigrovali do Spojených států a on sám se stal významným vědcem s působištěm na Brock University v kanadském Ontariu? Mnohé. Před třemi lety napsal do prestižního vědeckého časopisu článek o rozvoji oboru organická chemie. V něm se zmínil, že různá centra pro rovnost, pestrost a inkluzi „ovlivnila metody nabírání zaměstnanců do té míry, že zařazení kandidáta do jedné z preferovaných sociálních skupin může mít přednost před jeho či její kvalifikací”.

Čtěte také

Diskriminace je drahá a neefektivní, řešme nerovnost v přístupu ke vzdělání, říká sociolog Dan Prokop

Kvůli této větě ho univerzitní vedení vyšetřovalo, jeho studenti měli problémy, přišel o již přichystané zvláštní číslo významného časopisu u příležitosti svých sedmdesátin. A co bylo naprosto za hranou, předmětný článek byl smazán. Redakce vydala prohlášení, že Hudlického text byl nepřátelský vůči ženám a minoritám, což v něm nebylo ani v náznaku. Jak tehdy uvedl biochemik Jan Konvalinka, jeho kolega se stal „orwellovskou neosobou“. A k tomu pro Deník dodal: „Někteří významní chemici z Německa nás varovali, že mé prohlášení jako prorektora Univerzity Karlovy a Učené společnosti ČR, v němž kolem padesáti špičkových vědců hájilo Hudlického právo na svobodné vyjádření, bude mít následky pro nás osobně i pro českou vědu. Je to kombinace sektářství a kariérismu. Ti lidé opravdu věří, že budují nový lepší svět. A myslí si, že cestou k tomu je zákaz zlých myšlenek.“ Intervence nepomohla, slovutný chemik byl majiteli pravdy a patentu na zářné zítřky usmýkán.

Čtěte také

Polední publicistika: Kolik má Česko volných bytů a vrátí se Evropská unie k myšlenkám na uprchlické kvóty?

Vymazávání článků kvůli nevinnému popisu skutečnosti je věc, která z českého pohledu vypadá víc než absurdně. Debata o dezinformacích má tady naštěstí úplně jiný rozměr. Tedy, zda se mohou do veřejného prostoru vypouštět i názory opřené o popírání faktů a lži. To, že západní univerzitní a akademický svět prosazuje pozitivní diskriminaci, ovšem nejsou žádné fake news. Otázka zní, je-li to žádoucí, opodstatněné a jakou míru nerovnosti při tomto postupu eventuálně zvolit. Měly by mít české univerzity a přední vědecká pracoviště kvóty na ženy, Romy nebo Ukrajince? Podobná úvaha se jeví lichou, v tuzemsku se takto zatím nepřemýšlí. Převládající názor říká, že uspět má ten, kdo prokázal požadované schopnosti, talent, píli a předpoklady. Což nijak nekoliduje s pomocí všem, jimž se této výbavy nedostává. Nebo s vytrvalým odstraňováním překážek pro uplatnění lidí, kteří jsou těmito dispozicemi obdařeni, ale objektivně je nemohou rozvinout. Třeba kvůli špatné finanční situaci své rodiny, péči o malé děti nebo útěku před válkou. Avšak to je jiný příběh.

Autorka je redaktorka a komentátorka Deníku