Karel Vaš ctil Sovětský svaz i v gulagu

Karel Vaš měl za sebou snad všechno, co minulé století lidem z východní Evropy nabídlo: sověti ho věznili ho v gulagu, prošel frontou jako příslušník armády bojující s nacisty, dosáhl politického úspěchu v totalitním režimu, získal peníze a obrovskou moc, pak byl uvržen do kriminálu, dosáhl rehabilitace a slušné penze.

Na konci života byl až podivuhodně osamělý. Zůstaly po něm všemožné protokoly a archivní úřední spisy, ať už v nich figuruje jako nástroj persekuce nebo (mnohem řidčeji) jako souzená osoba. Rodina se k němu nehlásila. Jediný, kdo si s ním povídal, byl jeho spolubydlící z domova důchodců.

Karel Vaš se narodil 20. března 1916 v Užhorodě, tedy na Podkarpatské Rusi, která v té době patřila Československu. Svého otce, právníka, zrovna nezbožňoval.

„Pod dojmem skutečnosti, pod dojmem levicové literatury jsem se orientoval na humanismus, demokracii, levičáctví, socialismus. Otec byl měšťák, maloměšťák. Těžko jsme si mohli rozumět.“

Vaš studoval práva v Praze a žil – jak říká – studentským společenským životem. Na universitě už byl aktivním členem KSČ a ke stranickým povinnostem přibral funkci jednatele Svazu přátel Sovětského svazu a demokratického Španělska.

Na začátku války ho matka strana vyslal zpátky na Ukrajinu, aby organizoval odboj proti okupantům (toto území zabrali Maďaři) a organizoval nábor do strany. Takový úkol byl samozřejmě obtížný: neměl peníze, minimum kontaktů a velký strach. Otec mu zemřel, matka nevydělávala. Musel tehdy rozprodat rodinný majetek a pak „byl nucen“ krást. Na sklonku roku 1939 po něm šlo četnictvo a Vaš zvolil pro něj nejpřitažlivější variantu: uteče do náruče svých soudruhů, do Sovětského svazu, kde bude žít jako oddaný komunista.

„Ruki vjerch, špion!“

Všechno šlo hladce až do chvíle, kdy se před ním v Karpatech na hranicích se SSSR objevili sovětští pohraničníci, namířili na něj samopaly a odvedli ho na nejbližší úřadovnu bezpečnostní služby - NKVD. Vaš se snažil svou dobrou ruštinou vysvětlit, proč ilegálně přešel hranice, ujišťoval, že je přítel všech soudruhů: „Ti vojáci ale byli naprostí primitivové! Vůbec tomu nerozuměli a nevěřili mi! Říkali, že jsem špion,“ rozčiloval se bývalý prokurátor.

„Dokonce mě mučili a zinscenovali popravu. Nakonec mě administrativně odsoudili na tři roky do gulagu,“ vyprávěl rozčileně Vaš, který tehdy na vlastní kůži poznal rutinní praxi NKVD, organizace, která ho později ve svým metodách skutečně proškolila.

Vaš tenkrát prožil něco přes dva roky v lágru na Vorkutě: „To bylo strašné, opravdu strašné. Pracovali jsme v lese. Byl tam hrozný hlad.“ Karel Vaš prožil vše, o čem mluví přeživší oběti – o úmorné práci, umírání hladem, zoufalství, nelidském zacházení, vraždách... Je obtížně pochopitelné, že ani po zkušenostech se sovětskou „pohostinností“ nezměnil politické názory.

Sovětský bolševismus nepřestal obdivovat a NKVD (stejně jako celý Stalinův aparát) ospravedlňoval do své smrti. Byl mu blízký komunistický způsob uvažování nezabývající se tím, že s ním soudruzi a matka strana zacházeli nespravedlivě, ale skládal “argumenty“, které mají nespravedlivému a krutému jednání dát zdánlivou racionalitu.

„Mezi těmi, kdo ve velkém počtu přecházeli sovětské hranice, byli mnozí protisovětského, protikomunistického, protisocialistického přesvědčení. Prostě to byli špióni z druhé strany. Sovětský svaz se musel nějakým způsobem bránit.“

Kdo Karla Vaše z gulagu dostal? Generál Heliodor Píka, jeho pozdější oběť. Jako vojenský diplomat totiž vyjednal společně s exilovou vládou vznik československé armády v SSSR. Stalin svolil, že dosavadní vězni mohou bojovat a propustil je na frontu.

Vaš nejdřív sloužil u československých jednotek, kde dělal pomocnou sílu ve štábní spisovně, ale záhy povýšil na přednostu vojenského soudu. Ambiciózní mladík, právník a komunista pak našel partnera se stejným politickým myšlením - krutého a vypočítavého velitele obranného zpravodajství (OBZ), agenta NKVD Bedřicha Reicina.

V lednu 1945 se stal jeho zástupcem a měl pak na starosti tzv. defenzivní zpravodajství, jehož úkolem bylo odhalování špiónů mezi místním civilním obyvatelstvem, likvidování německých agentů a diversantů a zakládání agenturní sítě mezi obyvatelstvem.

Karel Vaš na frontě na Slovensku 1944|foto: Národní archiv České republiky

Do Vašovy působnosti spadal i tzv. zvláštní oddíl. Jaké předpoklady měl pro takovou práci? Byl zkrátka pilný žák: „Byli jsme ve styku se sovětskými orgány a od nich jsem se učil, jak se to dělá,“ naráží Karel Vaš na spolupráci s důstojníky NKVD (například Kambulovem, Myšinem, Kuzněcovem).

Později svou činnost rozvinul a pracoval pro skupinu kapitána NKVD Hrabina, operujícího v Praze, přes něhož Vaš předával NKVD zadržené "špióny“. A jak poznával záškodníky?

„Podívejte se, my jsme jako… tak já si nepamatuji, jak jsme poznávali ty lidi. Například když jsme byli na tom území Slovenska, německá armáda vysazovala do našeho týlu nebo do týlu sovětské armády diverzanty, skupiny a na ty skupiny jsme nasazovali oddíl – ZO (Zvláštní oddíl, pozn. red.) se jmenoval. Ten oddíl měl ještě jednu důležitou funkci. Poněvadž nastupovali mnozí Slováci, kteří byli politicky slabí, ani ryba ani rak, a někdy utíkali, tak my jsme museli tu naší první linii hlídat, aby nám neutekli. Podle sovětského vzoru jsme to dělali, to je jasné. Česky se to řekne zahradit, rusky ´zagrijad odrjad´, prostě když byla nasazena první linie, zezadu jsme jí hlídali.“

Existují záznamy z výslechů lidí, kteří proti Karlu Vašovi vypovídali, když byl v 50. letech svými stranickými kolegy souzen. Podle těchto svědectví Vaš používal při vyšetřování „špionů“ násilní a nejméně v jednom případě někoho ubil. Na konci války věznil mnoho dívek, které opakovaně znásilňoval, pořádal orgie a několik vyšetřovaných vlastníma rukama utýral k smrti, stojí v soudních spisech.

Nad citací z těchto materiálu se Vaš usmíval a říkal: „Prosím vás, to je všechno lež, makulatura, vymyšlené, nesmysl. Tady vidíte, jak probíhaly procesy v padesátých letech. Lež, všechno vykonstruovaný,“ připouští další vrchol absurdity, s níž se člověk soustavně setkává, začne-li se jen trochu hlouběji věnovat zločinům komunismu: Vaš – někdejší vojenský prokurátor – zpochybňuje svědectví od soudu z 50. let.

Píka: trn v očích Moskvy

Po válce Karel Vaš dál dělá kariéru. Vyšetřuje, odhaluje jednoho špiona za druhým, má vynikající hodnocení. Podle archivních dokumentů má ovšem sklon k alkoholismu a ke zneužívání mocenského postavení, jeho podřízení se ho obávají. Po únoru 1948 povýšil na místo prokurátora Vyššího vojenského soudu. Řešil a dozoroval něco přes sto případů, stal se obávaným „řezníkem“, specialistou na špióny, navrhl desítky trestů smrti a doživotí.

V atmosféře „špionománie“ byl věrný a k Sovětskému svazu loajální Karel Vaš roku 1949 osloven svými „přáteli“ z NKVD – s tím, že dostane na starost jeden obzvláště důležitý případ, který „je potřeba dotáhnout do konce“. Samozřejmě se jednalo o Píku.

V roce 1956, kdy si odpykával trest ve vězení, napsal Vaš několika set stránkovou žádost o obnovu svého procesu – a mimo jiné v ní najdeme jeho doznání, že případ Heliodora Píky zpracovával na přímou žádost tehdejšího sovětského chargé d´affaires v Praze Michaila Chazanova (ve skutečnosti pražského rezidenta NKVD).

V obhajobě před komunistickými úřady, které ho soudily m.j. za vraždu, napsal: „Ve smyslu žádosti Chazanova jsem učinil vše, co bylo v mých silách, Píka se během deseti dnů přiznal k výzvědné činnosti jako agent anglické zpravodajské služby… Pracoval jsem výlučně ve službách pracujícího lidu. Snad se dnes již nemusím obávat nebo se stydět, že jsem musel denně, každou hodinu, právě v zájmu věci, v zájmu té práce, kterou jsem prováděl ve službách této rozvíjející se revoluce, porušovat tehdy formálně platné vojenské předpisy, státní zákony a vůbec zákonnost, která by se opírala o tehdy platné zákony a která by sloužila reakci. … Moje oficiální a neoficiální zpravodajská činnost ve prospěch SSSR, prováděná v té době, přece ve smyslu tehdy platných zákonů byla jasnou špionáží a těžkým zločinem a to i porušením mezinárodního práva.“

Touto „zprávou o vlastních zločinech“ žádal Karel Vaš o obnovení procesu a jeho snažení nebylo marné. Vaš na citované věty z svého elaborátu reagoval: „Jo?! To je asi v té žádosti o obnovu, jó?! Tak prosím vás, ta žádost o obnovu je formulovaná tak, aby to vyhovovalo době. Takže některé věci jsou pravdivé a některé věci jsou přizpůsobeny účelu.“

Ve Vašově životě prostě pravda a lež nehráli velkou roli – důležité bylo používat ty „správné“ argumenty ve „správnou“ dobu. Politickou vraždu Heliodora Píky prokurátor Vaš obhajoval a svaloval vinu na někdejší vyšetřovatele OBZ, a dokonce na samotného divizního generála.

„On se provinil, byl vinen, o tom já nepochybuji. Měl dvojí tvář. Jednak to byl kádrový, profesionální důstojník, na druhé straně zradil. Trest, který dostal, vyměřoval soud. Na to jsem neměl vliv. Já jsem jenom jako vyšetřující orgán žaloval. Teda ... hmm ... hodnotil hmm... teda prostě konstatoval, tak bych to řekl, jeho činnost. Píka se přiznal! Přiznal se přímo u soudu. Věděl jsem o tom, jaký mají postoj, Raicin, strana a Sověti. Ovšem moje činnost byla absolutně nestranná, absolutně čistá. To, že během vyšetřování byl použitý nějaký zpravodajský zásah, to jsem se dozvěděl až potom.“

Vaš tímto „zpravodajským zásahem“ myslel brutality, kterých se vyšetřovatelé dopouštěli na Píkovi, a řadě svědků, kteří pak proti generálovi svědčili. Například Rudolf Luskač byl zakován do řetězů, mlácen a čtrnáct dní držen v temnici.

Vaše zmlátili v Leopoldově

Trýznění pak Karel Vaš zažil na vlastní kůži v srpnu 1951, kdy se KSČ rozhodla svým způsobem vypořádat se „zrádci a žido-bolševiky“. Zatčeny byli desítky osob, soudy probíhaly v rámci procesů s Rudolfem Slánským, někdejším tajemníkem strany a Reicinem, oba pak pověsili.

Vaš byl rok a půl držen ve vyšetřovací samovazbě, mučen nedostatkem spánku a jídla, vzpomíná, že když odmítl podepsat vyšetřovací protokoly, nutili ho od šesti hodin ráno do deseti večer chodit ode zdi ke zdi, nesměl kouřit ani cvičit, v cele mu celou noc poblikávala žárovka.

Karel Vaš 1974-77|foto: Národní archiv České republiky

Karel Vaš dostal doživotí, po odvolání mu trest zmírnili na 26 let. Věznili ho m.j. v Leopoldově, kde poznal, že na některé věci vězni nezapomínají: „Jistě. Mě tam zmlátili. Jednou. Kdo to byl? Já jsem je neodsoudil, možná odsoudil, možná podal žalobu, nevím. Přesvědčil jsem se tam, že mnozí, neříkám všichni – prosím pozor – spáchali skutečně podle tehdy platných zákonů trestné činy. Takže byli právem odsouzeni. A ti se dneska vydávají, nezlobte se na mě, když to říkám, nejenom za nevinné, ale za hrdiny!“

Tohle tedy byl postoj, který na sklonku života zastával JUDr. Karel Vaš. V roce 1956 ho po obnoveném procesu propustili a rehabilitovali, střídal pak jedno zaměstnání za druhým. Pracoval v knihovně ministerstva spravedlnosti i jako pomocný dělník na stavbách a jako referent pro mechanizaci v Mototechně.

Vedle toho dálkově studoval historii na Filozofické fakultě UK. V roce 1962 ho vzalo na milost i vedení KSČ a byl znovu přijat do strany. Do poloviny 70 let, kdy odešel do důchodu, pracoval jako novinář, redaktor odborných publikací v Ústřední radě odborů.

ÚDV utřelo pusinku

Po roce 1989 byl Karel Vaš chvíli „popotahován“ kvůli justiční vraždě Heliodora Píky, ale soudkyně Nejvyššího soudu v lednu 2002 konstatovala, že žaloba připravovaná ÚDV měla být jinak formulována a že činy, z nichž je Vaš viněn, jsou beztak promlčené.

Vaš spiklenecky konstatoval: „Vrchní soud to vyřešil šalamounsky. Tak šalamounsky to vyřešil, že jsem teď na svobodě. Nejvyšší státní nadvládní prohlásila, že to bylo špatně žalováno. Že jsem měl být žalován jako válečný zločinec. Proti tomu se nedá nic dělat, takže ten Ústav pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu musel utřít pusinku!“

Premiéru tohoto pořadu poslouchejte v neděli 16. prosince 2012 po 10. hodině a reprízu potom v sobotu 22. prosince 2012 po 13. hodině.